Velmi osobní příběh o smrti a srdci miminka, které nebilo

Jsem těhotnááááá! Ale zatím nikomu ani muk, přece se to neříká. Říkám si, proč vlastně, ale držím to. I když bych to nejraději vykřičela do světa. Je konec ledna 2020.

Chci miminko

Už asi dva roky toužím po miminku. Své první dítě miluji k zbláznění. Ukázalo mi, co je opravdový život a já cítím, že chci být znovu matkou. Různé okolnosti tomu ale nepřejí, a tak se jednoho dne zklamaně své touhy vzdávám. Asi to tak nemá být. Vnitřně přijímám to, že mám jedno skvělé dítě a jsem za to vděčná.

Jsem těhotná!

O měsíc později s napětím sleduji vybarvující se pole na těhotenském testu. Jedna čárka? Cítím smutek. Ne, už je tam i druhá. Mám chuť skákat do stropu, zpívám si, pouštím hudbu a doma si s Felixem tančíme.

Je mi blbě

Je neuvěřitelné, jak při kontinuální nevolnosti celý den, návalech slabosti, vyčerpání a únavy, dokáže člověk být šťastný. Ne není to dobré, ale vím, proč se to děje a vím, že to jednou skončí. Zatím vůbec netuším, že to skončí mnohem dřív.

Nic neřeknu

Plánuju si, že o tom nikomu nebudeme říkat, ani babičkám a dědovi. Navíc chci překvapit sestry, až je navštívím v dubnu v Irsku. To bude překvapení! To jsem ale ještě netušila, že těch překvapení bude víc.

Nastalo ale několik situací, kdy bylo prostě tak nějak k věci se o svém aktuálním stavu podělit. Rušila jsem naplánovaná setkání kvůli nevolnosti a neschopnosti se přesunout z místa na místo a už jsem nevěděla, jak se z toho vykecat. Přišlo mi divné lhát a vymýšlet nějaké historky. Tak jsem naznačila nebo narovinu řekla, jak to je.

A hlavně u druhého těhotenství je to dost brzy vidět na bříšku.

Přišla úleva, i když se o tom nesmí mluvit

Je úlevné po necelých 2 měsících tajností se podělit s blízkými kamarádkami. Jejich přijetí a pochopení je jako pohlazení. A já si říkám, proč se tak krásný stav tak tají. Jasně, může se to nějak zvrtnout, ale i v tom případě, bych to s těmi stejnými lidmi stejně sdílela.

Je to o tom ochránit se před lítostí ostatních, když to náhodou nevyjde? Jde o to ochránit ty druhé? Je to o tom, že o smrti se nemluví a u miminek už vůbec ne?

Pro mě bylo opravdu příjemné svěřit se lidem (ženám), ke kterým mám důvěru a cítím se s nimi v bezpečí. Postarat se o sebe, abych se nevystavovala zranění. A hlavně dělat to tak, jak to cítím já.

A ono se to zvrtlo a hned 2 nemilá překvapení

Je den po setkání s kámoškou, které jsem to vyklopila. No ona to spíš uhodla, tak jsem nic už netajila. Jdu na první návštěvu na gynekologii. K novému panu doktorovi, ať to mám blízko a nemusím jezdit do velkoměsta. Jsem lehce nervózní, jaký bude.

První překvapení bylo, že v ordinaci mě přivítala lékařka, ne lékař, protože se střídají. Druhé následovalo při ultrazvuku.

Zpráva z hloubky srdce

Velice milá a empatická lékařka mi opatrně sděluje, že nevidí tlukot srdce. Slyším, co říká, ale obsah slov mi nedochází. Sleduji dál monitor ultrazvuku. Říkám si, jak už to miminko fakt vypadá jako miminko. Neuvěřitelné. A dokonce ho na ultrazvuku i rozeznám.

Lékařka mě plná obav objednává na další prohlídku hned po víkendu na kontrolu. Žloutkový váček je prý zvětšený (to jsem si pak musela gůglit, vo co de). Říká mi, že bych měla počítat spíš s tou variantou, že to nevyjde.

Jak nevyjde? Lékařka na mě chrlí své obavy a možné scénáře a já NIC. Sedím tam, úplně bez emocí. Proč se ona takhle chová?

Ptám se na fakta: „Když by to bylo, jak říkáte, co mě čeká?“ Varianty se mi moc nelíbí, ale vyslechnu si je a rozloučíme se.

Slzy a déšť

Jsem jako kámen. Nic necítím. Ale jen sednu do auta a zavřu se tam do bezpečí sama se sebou, už mi tečou slzy po tváří, po krku, na svetru i bundě se zvětšují mokré skvrny.

A nebe pláče se mnou. Přední sklo auta je za chvíli neprůhledné a tečou po něm dlouhé proudy vody, stejně jako z mých očí.

Šok povolil, emoce musí ven. Nejprve volám manželovi a nedokážu to ani vyslovit. Pak píšu kamarádce a volám sestře. Jsem sama sobě vděčná, že jsem jim to řekla. Jejich slova podpory jsou přesně to, co potřebuji teď slyšet.

Hodinu pláču v autě a pak jdu do kavárny na čaj a k tomu si dávám dva dorty.

Naprosto „vypnutá“ nepřítomně civím z okna do ulice, kde se jakoby nic prochází lidé. Tam venku jde život dál a ten můj se zastavil. Já si dávám jedno sousto dortu za druhým. Vůbec necítím žádnou chuť, nevím, proč to dělám (pozn. Je to jasné emoční jezení, ale neřeším to, jsem v šoku).

Cítím se dutá a prázdná. Vím, že to ještě není jisté. Snažím, se uvěřit, že je ještě nějaká naděje. Nepropadám panice, ale zamrzla jsem v čase a prostoru.

Nekonečný víkend

Nemůžu spát. Napadá mě, čím by se to mohlo stát… Neobviňuji se, ale spíš se to snažím pochopit. Po chvíli toho nechávám a snažím se promlouvat ke svému tělu i k miminku. Vím, že se vše děje z nějakého důvodu.

Vím, že se věci dějí přesně tak, jak mají. Pochopím, když mé miminko bude chtít odejít dřív, než se uvidíme. Ale pláču, je i smutno. Vždyť už jsme spolu strávili tolik času.

„Mám pocit, že jsem tě cítila od prvního okamžiku. Cítila jsem, jak se mé tělo mění a připravuje ti „postýlku“. Každé zavrnění v břiše následoval můj úsměv.“

Volám a píšu si s jednou ženou, kamarádkou, která mi nesmírně pomáhá vidět to, co já nevidím. To mi pomáhá.

Nejprve se smějeme, pak už moc ne

V pondělí opět v ordinaci, tentokrát s doktorem. Je to starší pán, který je okouzlující a neuvěřitelně vtipný. Říkám si, jak skvělé je, že dokáže nějaký gynekolog nastolit tak uvolněnou atmosféru.

„Když to bude nepříjemné, tak mě zastavte. Ale prosím nekopat do hlavy, to by mě bolelo,“ těmito slovy zahajuje vyšetření ultrazvukem.

A tady ta sranda končí

Do pár vteřin má jasno. Miminku nebije srdce. Vůbec. NIC. TICHO.

 

On: „Chci Vás vidět okamžitě v nemocnici.“

Já: (nechápavě na něj zírám, jakoby jen otvíral pusu a já neslyším co říká)

On: „Tak dnes nebo nejpozději zítra, ano?“

Já: „A co?“

On: „Chci Vás vidět okamžitě v nemocnici.“

Já: „Kde?“

A takhle to pokračuje dál a on už ztrácí trpělivost. Vysvětluje, lehce zvyšuje hlas, aby abych porozuměla. Sice všichni víme, že to nepomáhá, ale za pokus to stojí. Bohužel.

Ale já ho nevnímám, sedím vedle jeho stolu v mlze. On něco říká, vypisuje nějaké papíry, vysvětluje možnosti… a já mám pocit, že jsem uzavřená v nějaké průhledné bublině, přes kterou se ta jeho slova ke mně nedostanou, jen se odráží do prostoru a létají po ordinaci.

Vidím, jeho zoufalství se mnou, tak říkám: „Já slyším, co říkáte. Ale pochopte mě. Já jsem měla ještě dneska nějakou naději. Potřebuju si to promyslet. Asi se na to vyspat. Nevím. Nechci do nemocnice dnes.“

„Vaše naděje už skončily. Žádné už nemáte,“ vytasil doktor nůž a rozřízl mě na dvě půlky.

Už neodporuji. Balím si všechny papíry a jako náměsíčná odcházím z ordinace.

A už zase prší

První krok z budovy, první nadechnutí čerstvého vzduchu, na tváři mi přistála první dešťová kapka a teče po ní i první slza… A už to ze mě zase stříká. Nekontrolovatelný nával smutku ze mě pouští vodopády slz. Nedá se to zastavit. Bolí to.

Snažím se to vyplakat, abych přijela domů už „vcelku“, ale ani po hodině to neustává, a tak si to vezu domů.

Setkání duší

Jsem rudá od pláče, oči plné slz. Felix (syn) mě doma vítá a nechápe. Nejsem schopná mluvit. Je mi to tak líto.

Snažím se ze sebe něco dostat, vysvětluju, že miminku nebilo srdce.

„Mami, já tady budu ležet, a to miminko se bude po mě takhle plazit, jo?“ říká mi.

„Nebude, Feli,“ cítím svírání v krku i v břiše. Celá se chvěju.

„A proč ne?“ nechápe. Je krásné, jak děti ke smrti přistupují. Tak samozřejmě a nevinně. Když jim nepodsuneme něco jiného.

Informace o smrti miminka a moje bouřlivé emoce uvrhly syna do 5 minut od mého návratu domů do 4hodinového spánku v mém náručí. Chvíli po usnutí se už se zavřenýma očima začal smát, ze spaní.

Po probuzení jsem se ho zeptala: „Potkali jste se.“ Řekl, že jo.

Do nemocnice nechci

Z představy, že mi tělo miminka z břicha vysají a hodí do igelitového pytle, se mi dělalo zle. To nemůžu dopustit.

Věřím, že mé tělo je moudré a že to zvládne samo. Dám mu čas.

Jsem až moc silná

Druhý den po zjištění, že miminku nebije srdce, zmizely těhotenské nevolnosti.

A nastalo ticho v těle. Nedělo se nic.

Čekala jsem výtok, krvácení, cokoliv. Ale nic.

Po nějaké době začínám opět cítit nevolnosti. Jiné než ty těhotenské.

Ke kamarádce, se která mě podporovala během víkendu se přidává další (je to terapeutka a koučka). Provází mě. Díky ní si uvědomuji, co se děje v mém těle i v mysli. Dělám vizualizace a spojuji se se svým tělem. Snažím se s ním domluvit, aby se tělo zvládlo očistit a zůstalo zdravé.

Už jsem vyčerpaná a volám jí: „Asi nejsem dost silná, nezvládnu to!“ Její odpověď mě v tu chvíli zaskočí: „Právě naopak. Jsi tak silná, že svou myslí si miminko stále držíš v těle.“ AHA!

Jsem otrávená a jedu do nemocnice

Po dvou týdnech mám průjem a zvracím. Tak jako dobrý, ale čekala jsem, že tělo k očistě použije jiný otvor.

Cítím se být přiotrávená. Jedu do nemocnice. Právě teď jsou všude omezení kvůli řádícímu Covidu. Vůbec se mi tam nechce. Navíc mám 2 týdny staré papíry s označením „URGENTNĚ“. Nemám krevní testy, které jsou k zákroku třeba.

Otevírají se dveře oddělení, předávám sestře papíry. Zjišťuje, že nemám, co mít mám. Sestra se na mě jen podívá. Trvá jí to asi 2 vteřiny se rozhodnout. „Dobře, tak chvíli počkejte.“

Cítím i v dané situaci v sobě vlnu krásných pocitů. Právě jsem zažila lidskost v praxi. I když nemám všechny razítka a papíry, tak mě vezmou.

Další překvapení u vyšetření

Přijali mě na pokoj. Jdu na vyšetření před zákrokem. Lékařka se ptá na spoustu otázek a pak dlouho mlčí. Jako by něco zkoumala a pak se zeptá: „Měla jste graviditu potvrzenou?“

Cože? Jako jak potvrzenou? Nerozumím, hlava mi to nebere.

Miminko v břiše není. Jsou tam pouze plodové obaly, ale miminko je pryč. Vstřebala jsem ho.

Je to vůbec možné?

Nemusím tu být! Ta mysl je táááák mocná.

Vracím se na pokoj, schovávám se pod peřinou a směju se. Mám záchvat smíchu a radosti. Není tam! Je pryč! Je v bezpečí, u mě. Neskončí v igeliťáku.

Proč tu teda jsem? Teď bych tu mohla dál ležet a přemýšlet, jestli si zákrok udělat nebo ne. A nechat to jít podle jejich plánu.

Ale já mám na výběr. Jdu zpět za lékařkou prokonzultovat, zda je zákrok opravdu nutný. Vysvětluje mi situaci. Z jejího pohledu ano, ale já vím, že je rozhodnutí stejně jen na mě.

Zvažuju, jestli chci dál nechat své tělo přiotravovat nebo podstoupím nepřirozený zákrok. Rozhoduji se svému tělu pomoci, když to hlavou blokuji a na zákrok jdu.

STŘIH

Kolem mě spousta sester a lékařek, dostávám narkózu. Tma.

Na sále mě budí 2 lékaři, kteří mají hlavu jako syn Felix. Co je to za blbost? A volají na mě: „Gabrielo! Gabrielo!“

STŘIH

Budím se pláčem už na pokoji. Prázdnota.

S tím Felixem se mi to asi zdálo. Přivolal mě tak zpět do života.

A život jde dál

Momentálně za časů korony spíš celý svět stojí. Já jsem ve své vlastní bublině a snažím se s tím vyrovnat. Ta paralela, jak se svět zastavil pár dnů poté, co zastavilo srdce mého miminka…

Dál mě provází obě kamarádky a navíc třetí kamarádka, terapeutka. Jsem ráda, že na to nejsem sama. A ten kdo mi pomůže nemusí být manžel ani někdo, kdo je mi blízký, protože možná je taky v emocích a neví, jak může pomoci. Takže jsem nesmírně vděčná za tyto 3 ženy, které tu jsou pro mě a mohla jsem se o ně opřít. Jsem moc ráda, že jsem si dovolila říct si o pomoc a nesnažila se být tak silná, jako vždy a zvládnout to sama.

Ze srdce vám děkuji. 💕

Ty budeš teď pořád plakat?

„Maminko, ty budeš teď pořád plakat?“ ptá se mě syn u snídaně.

„Vždyť teď nepláču.“

„Plačeš, furt sem a tam, sem a tam plačeš.“

Ano pláču. Prožívám to. Nedržím to v sobě. Nechávám ty emoce odtékat a k tomu mi slzy pomáhají. Nechci si je v sobě uzamknout.

Já chci žít dál, a proto se loučím a odevzdávám, co už dál potřebovat nebudu. Smiřuji se s tím.

Nikdy na něj nezapomenu. Smutno mi bude vždy, stále je v mém srdci a vždy budu mít 2 děti, které jsem pod svým srdcem nosila.

Ale nemusím si smutek nechávat. Můžu ho odevzdat minulosti a zase se vrátit do každodenního štěstí. V tom mi moc pomáhá všednost dní se synem Felixem. On je ten největší dar, který jsem od života dostala a já ho chci oslavovat, ne se zahalit do smutku.

Jde to pomalu a snažím se být k sobě laskavá. Co teď potřebuji, aby mi bylo lépe? Co mi pomůže? Dělám malé krůčky. Chce to čas.

„Věřím, že jednou třeba pochopím, co jsi mi přišla ukázat a co jsi mě naučila.“ (zajímavé, doteď jsem nevěděla pohlaví a teď píšu holčičce)

"Dala jsem synovi svobodu (nejen) v jídle a do života nám vstoupila čistá radost. Ukazuji maminkám, že to jde i jinak, než "se to dělá". Podporuji je na jejich cestě ke zdravému jídlu, zdraví celé rodiny a každodennímu štěstí. Chcete si přečíst celý můj příběh? Zjistila jsem o jídle pro děti opravdu mnoho a nechci si to nechat jen pro sebe. Mám pro vás ZDARMA eBook "PŘÍKRMY jinak", který vás provede prvními týdny zavádění jídla krok za krokem. Když chcete vědět jak jídlo pro prcka připravit a mít v kapse obrovské množství receptů pro sebe i pro děťátko, mohly by vás zajímat eBooky "Prcku, najez se sám". Raději se potkáváte osobně, pak se sejdeme na jednom z mých kurzů.
Komentáře
  1. Veronika napsal:

    Milá Gábinko,
    tohle jsem prožila několikrát a naprosto chápu Tvoji bolest. Jeden ze svých příběhů a shrnutí té bolesti, ale taky daru jsem sepsala do tohoto článku:
    https://veronikahanzlikova.cz/dar-od-nenarozeneho-ditete/

    • Veronika napsal:

      A ještě jsem chtěla říct, že objímám a přeji, abys svůj dar přes veškerou bolest našla a že chápu, chápu, chápu.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.