Tlak na kojení

Kojení je nejpřirozenější věc na světě a přesto kolem něj vzniká spousta emocí, tlaků a nepravd, které novopečenou maminku mohou rozhodit, znejistit a dokonce v krajním případě i donutit přestat kojit.

Není jednoduché ustát si vše, co chceme a cítíme, že je správně. Zvlášť když víme, že jsme to právě my, mámy, kdo je zodpovědný za to naše malé děťátko.

Já jsem se rozhodla, že budu kojit tak, jak si můj syn říká (odborný název: kojení na požádání) a tak jsme to taky dělali. Bylo to skvělé, oběma nám to vyhovovalo. Felix vždy, když měl hlad, otevřel pusinku jako ptáček a začal lapat hlavou do strany po prsu (když tam nebylo prso, tak i po gauči). Tím mi jasně říkal, že chce najíst. Dokonalá komunikace.

Po jedné z návštěv u pediatra, který mě přesvědčoval o tom, že je syn mimo tabulku, že je moc velký a že ho asi překrmuji nebo se on přejídá, jsem znejistěla. Opravdu mu můžu ublížit, když mu dávám moc mléka? Ne, tomu nevěřím.

Ale pak mě začala přesvědčovat i tchyně, že ho krmím moc často. Každé 2 hodiny je to moc. Ony kojili vždy po 3 hodinách. Další návštěvu u pediatra se začalo řešit kolik minut přesně pije a já jsem začala mít pocit, že jsem špatná matka. Ubližuji mu tím, že ho překrmuji. Ano, někdy si ublinknul, ale to se přece stává. A já jsem o sobě začala pochybovat.

Nevěděla jsem, co mám dělat.

Tak nějak uvnitř jsem byla přesvědčená o tom, že to dělám správně, když mu dám prso kdykoliv si o něj řekne. A je pravda, že Felix časoval na jedničku. Říkal si o prso v přesných 2hodinových intervalech (na minutu přesně… 8:00, 10:00).

Ale přece jen je to mé první dítě, jak bych to mohla vědět já líp, než zkušený pediatr? Nechala jsem se nalomit. Zkusila jsem 2x synovi kojení oddálit ze 2 hodin na 2 a čtvrt a pak na 2 a půl. Šlo to, ale bylo to pro mě dost náročné. Měl hlad. Chtěl jíst a já jsem mu to odpírala.

Zabavili jsme se jinak, hráli jsme si. Ale přišlo mi to nesmyslné. Představila jsem si, že mám hrozný hlad, někdo přede mě postaví talíř, ale jíst to budu moct, až mi řekne on. Třeba až za půl hodiny. Děsivá představa, že?

Cítila jsem se pak pocit viny, že jsem na něm ten experiment vůbec vyzkoušela. Díky tomu, přestal dělat ten signál pusinkou a když chtěl jíst, začal rovnou plakat. A tak jsem se vykašlala na všechno, co kdo říká a poslouchala jsem jen jeho. Kojila jsem na požádání a zase jsme se vrátili do pohody.

A příští návštěva pediatra?

Už to bylo v pohodě, protože začal zase zapadat do tabulky. Nechce se mi ani pomyslet na to, jak to bylo všechno zbytečné. A vlastně nebylo. Hodně jsem se na tom naučila. To, jak si stát za svým, jak obhájit sebe, ale i své dítě a jak mu naslouchat, přestože ještě neumí mluvit.

Musím říct, že je pro mě těžké tyto moje pocity s vámi sdílet. Chtěla jsem mu dát to, co potřebuje. Ale zároveň jsem se bála, že mu ubližuji, o čemž mě přesvědčovali ostatní. Sdílím to proto, že možná některá z vás o sobě taky pochybuje. Není si jistá. A je to v pořádku přiznat si to, že nevím. Ale ještě důležitější je věřit si a věřit svému dítěti. Nejen v časování, ale třeba i v kojení na veřejnosti, kolik toho vypije a pak taky jak začít s příkrmy.

CO JE PRO DÍTĚ NEJLEPŠÍ, VÍ NEJLÉPE DÍTĚ A HNED POTOM MAMINKA.

Ta která je s ním ve dne v noci, rozumí jeho řeči a naslouchá mu. Ne pediatr ani nikdo jiný s okolí, kdo vidí dítě jednou za čas na pár minut, i když mohou mít kdovíjaké zkušenosti.

Naslouchejme sobě a svému dítěti. Jedině tak nám může být spolu dobře.

"Vím, jak správně jíst. Jídlo neřeším, jídlo si vychutnávám. Věřím tomu, že vztah k jídlu si dítě tvoří už od chvíle, kdy začíná ochutnávat opravdové jídlo. Nechávám své dítě, ať se nají samo už od 6. měsíce. Nedělím jídlo na "pro dospělé" a "pro děti". Jídlo je jídlo. Já vařím jedno jídlo, nají se všichni. Každý, jak umí. Žiju život tak, jak chci. Mám ráda cestování, vaření a vychutnávání nejen jídla, ale i života. Každý den. Napsala jsem e-book Prcku najez se sám!, díky kterému bude jídlo s prckem zábava, a také e-book "Můj BLW jídelníček aneb první kroky k opravdovému jídlu metodou BLW pro děti od 6. měsíce" >>, který krok za krokem seznamuje se zaváděním příkrmů tak, jak jsem to dělala já sama. To vše v duchu: rodič se nají vždy, dítě se časem přidá." Více o Gabriele najdete tady. >>
Komentáře
  1. Kdy už konečně doktoři pochopí, že kojené dítě přibírá skokově?
    Krásný článek!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů