Předvánoční relax (pozor, je to návykové)

Letošní přípravy na Vánoce jsou pro mě poprvé opravdovým odpočinkem. Cítím se po každé přípravné akci, jako bych zrovna vylezla z vířivky nebo si hodinu četla. Prostě jako bych relaxovala (dosaďte si sami činnost, po které se cítíte uvolněně).

Mysleli jste si někdy, že by pečení cukroví s prckem byl relax? Já ne. A dnes jsem to zažila. Jde to a je to pohoda. A den je místo boje kdo z koho plný malých vítězství. A jde to zařídit i u jiných aktivit.

Nám se to podařilo i u společného zdobení adventního věnce (při použití tavné pistole), každodenního zapalování svíček (Felix má teď období „Já sám!“ a já ho nechávám zapalovat svíčky sirkou), výroby a malování papírových hvězd a jejich věšení na světelný řetěz do oken (bez zajištění prcka lanem).

Proč? Protože se nechytám

„Dnes upečeme perníčky!“ napadá mě hned po snídani. „Perníčky! Papat!“ Ale cesta k nim je ještě dlouhá… A navíc nemám dost medu. Nevadí, dělám jen poloviční dávku. Což je dobře. Díky tomu nám celý proces zabral přesně tolik času, aby nás to ještě oba bavilo.

A já jsem nemusela sama se sebou v hlavě řešit, jestli přestat v půlce, když už toho máme oba dost, nebo to prostě dodělat za každou cenu. A taky tu máme ještě těsto na cukroví z červené řepy. (1. vítězství: nelpím na původním plánu a přizpůsobuji se situaci)

Na nějaké odpočívání těsta není čas. Felix chce jíst perníčky už TEĎ. A tak těch 5-10 minut, co si poleželo těsto v lednici, musí perníčkům letos stačit. (2. vítězství: jsem flexibilní, nejedu podle toho, jak se to dělá)

V období „Já sám!“ je spolupráce hodně silné slovo, ale já jsem připravená. Mám pro něho malý váleček, aby mohl válet sám. A teď ho samozřejmě nemůžu najít. Při jeho hledání už mi nabíhá lehká naštvanost (hodilo by se sem i jiné slovo od „N“). Hned jak cítím, že to na mě jde, napadne mě: „Co blbneš, přece nebudeš naštvaná kvůli válečku. Stejně na něm záleží jen tobě. Felixovi je to šumák.“ (3. vítězství: neřeším nepodstatné věci)

Tak mu hlásím, že váleček nemám. A on je s tím úplně v pohodě. A už válíme. Felix mi se vším pomáhá a dost často to prokládá tím, že už ty perníčky chce přece papat. No vždyť jo.

Pořád chce uždibovat těsto, a dokola opakuje „Já cu perníčky papat!“ A já zase pořád dokola opakuji „Já vím a proto je teď spolu připravujeme. Nejprve těsto, pak rozválíme, pak vykrojíme, upečeme. A pak je budeme papat.“ Radost mu to nedělá, protože je chce hned. Ale spolupracuje, protože tuší, že by je mohl už brzy jíst. Nenechávám se jeho nedočkavostí rozhodit, i když bych mohla. Dost se to nabízí, ale dnes v pohodě odolávám. (4. vítězství: nechytám se na návnadu)

Válí chvíli velkým válečkem, pak mi to předá a já to vyválím. Vykrajování přenechávám jemu. Většinou se mu to skvěle daří. Jindy se to podaří taky, jen to už vůbec nevypadá jako sova, z hvězdy je najednou kometa, z auta kabriolet, andělíček má hlavu nakloněnou jednou doleva, jindy doprava… A já tam jen tak stojím a pozoruji to. Říkám si, co mám dělat? Měla bych něco dělat! Ale nedělám, jen se dívám, jak mu to jde. (5. vítězství: předávám důvěru a užívám si to)

Mě pečení vždycky bavilo, ale…

Docela mi to i šlo. Všechno cukroví bylo jedno jako druhé. Krásně úhledně vykrájené, vyskládané na plech, pak nazdobené a seřazené podle tvarů uložené do krabičky.

Času bylo málo (haha, to jsem si tenkrát myslela a ještě jsem netušila, co to vlastně znamená) a tak jsem připravila co nejvíce těst najednou a pak jsem se snažila v co nejkratším čase vše zpracovat. Někdy to znamenalo pečení třeba až do 3 hodin ráno.

Výsledek: Měli jsme spoustu krásného a dobrého cukroví, kterým jsme se mohli cpát celé Vánoce a často i v lednu. Po té pečící šichtě jsem byla hrozně unavená. Měla jsem radost, že jsem to zvládla, ale vždycky bylo co zlepšit.

Rohlíčky by mohly být křehčí a taky má každý jiný tvar. Perníčky mohly změknout dřív a ty vykrajovátka jsem taky mohla umýt hned. Ani jsem si nevšimla, že se neustále kritizuji. Zpětně vidím, že to bylo většinou fakt skoro dokonalé. Ale ne úplně. A to byl ten problém.

S prckem za zády to najednou jde ještě hůř

Když jsme pekli loni, měla jsem připravených několik těst a bylo potřeba to „stihnout“. Měla jsem plán. Moje ambice byly velké, jako každý rok. Každý rok jsem to zvládla, myslela jsem si, že to zvládnu zase.

No jo, jenže jsem se do toho nemohla pustit v 7 hodin večer a skončit nad ránem. Musela jsem to zvládnou s prckem na rukách, pod nohama nebo na lince. A hrozně mě překvapilo, že nám to tak dlouho trvá.

Myslela jsem si, jak jsem hrozně respektující a jak Felixe nechávám, ať si to udělá jak chce. Nechala jsem ho, ale uvnitř to se mnou házelo. V hlavě mi jelo:

„Nee, takhle ne, měl by to dělat takhle. Ale říct mu to nemůžu. Ať si to udělá sám. Jéje, sněhulák bez hlavy, no tak já ji tam pak přilepím. Ajajaj, mouka všude po zemi. A už tam letí i těsto. Neee.“

A tak jsem to nakonec nevydržela a trochu radila, samozřejmě s respektem. A pak předělávala to, co se mi nelíbí a zároveň si říkala, že bych to dělat neměla. Ale dělala jsem to.

A pak ještě ta rozžhavená trouba! „Nesahej tam, to pálí.“ No vždyť to znáte. Emoce ve mě lítali, ale tvářila jsem se, že je to všechno v pohodě. Jenže ty děti to vycítí. A i pro mě to bylo hrozně vyčerpávající. Když jsme skončili, byla jsem úplně vyšťavená.

A říkám si Proč?, vždyť jsme toho ani tolik neupekli? No protože na tom lpíš, chceš to dokonalé a rychle, nenecháš ho to dělat jak chce a když jo, tak to stejně chceš jinak a jeho způsob se ti nelíbí. To ti tak zaměstnává hlavu, že jsi z toho úplně zavařená. Jo, přesně tak.

Zpět do přítomnosti

Dnes našim perníčkům veškerá dokonalost chybí. A víte co? Mně se to líbí. Když už je první várka upečená, Felix mi přenechává vykrajování a pouští se do ochutnávání.

Začínám vykrajovat jako on. Některému stromečku chybí kus větve, andělíček má křídlo nakřivo. A mně to vůbec nevadí. Mně se to dokonce líbí!

Vždycky jsem potřebovala využít těsto do posledního drobečku. Furt jsem válela a zkoušela to tam napasovat a do poslední formičky jsem to vtlačila. Dnes ne. Dnes jsem poslední kus těsta rozválený o velikosti mé ruky prostě rozkrájela nožem na čtverečky. 🙂 A celé mi to udělalo obrovskou radost. Ta lehkost, se kterou se to jakoby samo dělo. Žádný tlak, žádná křeč.

Uvědomila jsem si, jak se celý život ženu za dokonalostí a za výkony. Musím vše dělat správně a taky tak, aby to dobře vypadalo. A odměna přijde, až si ji zasloužím.

Ale já nemusím. Můžu si to dělat po svém. Můžu si nedokonalost dovolit. Ne, můžu si ji dokonce užít! Napečeno máme, stejně se to sní. Je to dobré a navíc vtipné.

A jako bonus má každý kousek v sobě nějaký příběh. Kousek času, který jsme společně strávili a mě se vybaví, co Felix říkal, když zrovna tento kousek vykrajoval.

„Mami, počkej. Ještě to auto nemá střechu!“ a přilepil na vykrojené auto ještě další kousek těsta.

A já cítím, jak jsem nad věcí, jak nepotřebuji k radosti úhledné perníčky (radost jsem neměla, i když to tak bylo), ale radost mi dělá už ten proces. Perníčky jsou hotové. Byl to opravdový relax. Hrozně mě to bavilo, takže v pečení budeme letos ještě pokračovat, to je jisté.

Od Felixe jsem se dnes naučila:

  • 1
    že odměnu je třeba si chňapnout hned, ještě za tepla a nečekat na ni (třeba 14 dní, až perníčky změknou, až mě někdo pochválí, ale pochválit se hned sama).
  • 2
    že nedokonalost je zábavnější než perfekcionismus.
  • 3
    že i pečení (nebo jakákoliv jiná aktivita) s dětmi může být pohoda a relax, záleží jen na nás, jak se k tomu postavíme, jaká máme očekávání, cíle nebo ambice (lepší je to bez nich, to už teď vím taky).
  • 4
    že to samotné pečení je lepší než se hnát za tím, aby bylo upečeno.
  • 5
    že radost je dělat věci spolu (opravdu spolu, ne předstírat že to děláme spolu, přitom v hlavě si jedu jiný příběh).
  • 6
    že lepší, než se trápit nebo nervovat nepodstatnými věcmi a nechat sebou cloumat emocemi, je zastavit se. Uvědomit si, proč to se mnou cloumá a jestli to je opravdu důležité. Většinou totiž ne. No a zkusit to ze sebe setřást. Je to těžké, ale dá se to natrénovat.
  • 7
    že i když to vypadá, že mi něco chybí (med) nebo se nedaří podle plánu, může to být ku prospěchu. Vše se děje z nějakého důvodu.
  • 8
    že je možné zůstat flexibilní v každém okamžiku a užít si to.
  • 9
    že se nemusím chytit na všechny návnady, které mi dítě nahazuje (zvlášť ty, které pak u mě končí jako negativní emoce).
  • 10
    že pustit svoje ambice a cíle mi přináší úlevu a naprosto překvapivě do cíle vždycky dojdu (pozor, toto je silně návykové).
I vy si zasloužíte předvánoční relax. Nemusíte hned začít péct a vyrábět dekorace. Prostě si jen dejte pohov. A užijte si to. Společně.
"Vím, jak správně jíst. Jídlo neřeším, jídlo si vychutnávám. Věřím tomu, že vztah k jídlu si dítě tvoří už od chvíle, kdy začíná ochutnávat opravdové jídlo. Nechávám své dítě, ať se nají samo už od 6. měsíce. Nedělím jídlo na "pro dospělé" a "pro děti". Jídlo je jídlo. Já vařím jedno jídlo, nají se všichni. Každý, jak umí. Žiju život tak, jak chci. Mám ráda cestování, vaření a vychutnávání nejen jídla, ale i života. Každý den. Napsala jsem e-book Prcku najez se sám!, díky kterému bude jídlo s prckem zábava, a také e-book "Můj BLW jídelníček aneb první kroky k opravdovému jídlu metodou BLW pro děti od 6. měsíce" >>, který krok za krokem seznamuje se zaváděním příkrmů tak, jak jsem to dělala já sama. To vše v duchu: rodič se nají vždy, dítě se časem přidá." Více o Gabriele najdete tady. >>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů