O bláznivém nápadu a splněném americkém snu

Chci jet někam do zahraničí. Mám pocit, že potřebuji nějaké nové zkušenosti. Mám chuť získat zpět svou angličtinu, která se mi za dva roky na „dovolené“ vypařila z hlavy. Mám pocit, že by se mi mohla k práci ještě někdy hodit. Chci zase cestovat, svobodně, nezávisle, ale tentokrát i s prckem.

Ale nevím, jak to udělat. Přemýšlím, že bych si našla v zahraničí nějakou práci. Ale nechci, aby Felixe hlídal někdo cizí, v cizí zemi. Nevím, hledám. Mám pocit, že potřebuji nějaký dobrý důvod, abych někam vyrazila. A ten nemám.

11. květen: návštěva z Ameriky

Dnes má Felix 2. narozeniny. Ráno nic neplánujeme. Nechávám dnešnímu dni volný průběh, ale říkám mu, že budeme dělat to, co chce on. Chvíli na to mi volá kamarád Robert z Ameriky, že jsou v Praze a jestli se chci sejít. Jasně, že chci! Piknikovou deku máme s sebou a trávíme s nimi horké odpoledne procházkou na Petříně a pak i na hřišti. Hřiště bylo dnes jediné Felixovo přání, tak jsme ho nemohli vynechat.

Robert je tu i s ženou Melissou a sedmiměsíčním prckem. S Melissou jsme se viděli 2x v životě. Podruhé, když byl Felixovi 1 týden. Šestinedělí jsem si chránila, nepřijímala jsem žádné návštěvy, ale u nich jsem udělala výjimku. Když přijeli letos a Melissa už byla maminka, cítila jsem, jak nás to spojilo. Máme tolik společného, říkáme si. A jaká je to škoda, že se vídáme tak málo.

Přemýšlíme jak to udělat, abychom spolu trávili víc času. Zasmějeme se tomu, protože je to v podstatě nemožné a povídáme si dál. Probíráme spolu spoustu mateřských témat a jedním z nich i jídlo. Melissa svého prcka stále ještě výlučně kojí. Malý Leo je už připravený jíst, je to na něm vidět. Po jídle se natahuje. Nejraději by si ho strčil do pusy, ale rodiče ho vždy zastaví. Povzbuzuji ji, ať ho nechá, ať se nají sám. Melissa má strach.

S jejím dovolením mu nabízím ovoce, které mám pro Felixe. Leo velký kousek šikovně chytá do ručky a okamžitě strká do pusy. Melissa je jak na trní, nemůže se na to dívat a zároveň to chce vidět. Bojí se, že se udusí. A Leo se opravdu zakucká. Ale ukousnutý kousek, který ho uprostřed jazyka pošimral hned vyplivl a natahuje se pro další kousek.

Leovi rodiče jsou nadšení, jak je ten jejich prcek šikovný. Loučíme se se slovy, které mi ještě dlouho znějí v hlavě (volný překlad): „Gabi, budeš mi chybět. Bylo by skvělé mít tě u sebe, když bude Leo jíst sám. Dodala jsi mi odvahu.“

8. červen: bláznivý nápad

Užíváme si pohodový večer doma. Pozorujeme Felixe, jak si hraje. A najednou mě z ničeho nic napadne:

„Pojedu do Ameriky za Melissou, abych jí pomohla s jejím prckem.“

Melissa už pracuje na poloviční úvazek a měli problém sehnat chůvu. Mohla bych být chůva na poloviční úvazek a zároveň jí pomoct s tím, aby překonala svoje strachy a Leo mohl jíst sám. Felix by měl malého kamaráda a já bych vyrazila do světa. Ta myšlenka mě udělala ohromnou radost. Úplně jsem cítila, jak uvnitř hořím. To se mi ještě nestalo.

Hned to probírám s mužem a ten naprosto překvapivě říká:

„To není špatný nápad.“

Není to špatný nápad?!? Tak to znamená, že to je skvělý nápad! Jen pro upřesnění. Jakýkoliv můj předchozí návrh na cestu měl zamítavou odpověď nebo odpověď ve stylu: „No to teda nevím.“

Ještě na to chvíli myslím. Felix už spí. Beru telefon do ruky a píšu Melisse zprávu. Chvíli si píšeme, jak se nám daří a pak to na ni vybalím. Tady sdílím jen část hooodně dlouhé zprávy o tom, co mě napadlo.

(VOLNÝ PŘEKLAD: Píšu ti, protože mě napadlo něco bláznivého… Možná je to kompletně šílené. Hrozně chci vyjet někam do zahraničí, s Felixem. Chci se naučit něco nového. Zažít znovu žít s cizím jazykem a získat zpět svou angličtinu, která by se mi mohla hodit při práci kdekoliv na světě. Takže tady to je: co kdybychom přijeli za vámi do San Francisca a já bych vám Lea pohlídala… atd.)

Hned jak to odešlu, tak si říkám, jaká je to blbost. Možná jsem jí to neměla psát. Ale já jsem to prostě nemohla zastavit. Muselo to ze mě ven. Jinak bych na to musela pořád myslet. A vrátilo se mi toto:

(VOLNÝ PŘEKLAD: Ooooo to je skvělý nápad. Promluvím o tom ještě s Robertem. Bylo by super mít tě tady! Pojďme si zavolat a víc se o tom pobavit. Na podzim se chystáme přestěhovat do většího bytu, pokud se to podaří, můžete být u nás.)

Joooooooooooooo! Mám obrovskou radost. Radost ze sebe, že jsem řekla nahlas to, co mě v tu chvíli napadlo. Z toho, že mě to vůbec napadlo. Uvědomuji si, že můžu dělat cokoliv mě napadne. Jsem svobodná, nic mě neovládá, jen já sama sebe. Prostě jsem nesmírně šťastná.

1. poučení pro mě: Dělej, co tě napadne!

10. červen: mám z toho divný pocit

Za chvíli si máme s Melissou volat a promluvit si o mém bláznivém nápadu. Felix ne a ne usnout a já tuším proč. Konečně se mu to podaří a já volám Melisse. Tak nějak opatrně se o tom bavíme, ale já začínám cítit, že to není ono. Možná to nebyl tak dobrý nápad. Cítím i z Melissy a Roberta, že se jim o tom nějak těžko mluví. Vymýšlíme, že by to mohlo být třeba na podzim (to se zdá tak daleko) a se loučíme s tím, že si dáme ještě vědět.

Proč mě to vůbec napadlo? Vždyť já jsem nikdy neměla touhu hlídat cizí děti. S dětmi jsem to nikdy neuměla a ani ve snu by mě nanapadlo, že bych je někdy chtěla hlídat. A to ještě někde v cizině. Obdivovala jsem kamarádky a kamarády, kteří tak vyjeli a starali se o děti v cizích rodinách. Mě se to příčilo a najednou se do toho hrnu. Asi už jsem doma s prckem moc dlouho nebo co.

11. červen: nepotřebuji důvod

Melissa má ještě lepší nápad než já a přes e-mail mě seznamuje se svou kamarádkou Jacquelyn, která potřebuje na přelomu srpna a září pohlídat byt v centru San Francisca. Vyměníme si s Jacquelyn pár e-mailů, ve kterých si píšeme, co nás baví a čím žijeme. Zjišťujeme, že máme hodně společného. Pokud se o ní chcete dozvědět víc, mrkněte na její web.

V tu chvíli si uvědomuji, že to hlídání byl jen důvod, který jsem hledala, abych tam mohla jet. To, že CHCI, nestačilo. A i přesto si hledám nějaký kurz. Něco nového bych se naučila, byla bych donucená mluvit anglicky a měla bych dost dobrý důvod tam jet. Přece tam nepojedu jen tak. No takže až tak úplně jsem si to ještě neuvědomila.

Situace mě donutila, dát si pár dní na rozmyšlenou. Zrovna jsme s Felixem vyrazili na chatu v lesích u jezera ve Finsku. Byl tam omezený přístup k internetu a tak jsem odložila telefon a užívala si skvělé jídlo, kamarády a přírodu naplno.

20. června: máme plán

Po návratu jsem si konečně uvědomila, že opravdu nemusím mít žádný důvod, proč vyrazit na cestu. Přečetla jsem si znovu tento krásný email od Jacquelyn:

„Great, so we’ll tentatively plan for you to be here the week in August/September…and go from there?! And feel free to bounce around any dates or class ideas. I wish you good scheduling vibes as you craft this adventure!“

(VOLNÝ PŘEKLAD: Skvělé, takže budeme s tebou nezávazně počítat, že tu budeš týden na přelomu srpna a září… a tím začneme?! Kdykoliv se ozvi s návrhem termínů nebo nápadů na kurzy. Přeji ti dobré plánovací vibrace při tvoření tohoto dobrodružství!)

Odpověděla jsem jí:

„Sounds like a plan!“

(VOLNÝ PŘEKLAD: To zní jako plán!)

A bylo to dohodnuto. Jedeme do San Francisca! Juhuůuůůuůuů!

2. poučení pro mě: „Chci“ je dost dobrý důvod. Nepotřebuješ žádný další.

27. července: měsíc poté

Celé se tak nějak samo domluvilo a zařídilo a já jsem z toho mám tak skvělý pocit, že mi stačí na to jen pomyslet a cítím se, jako bych už tam byla. To mě nějak uchlácholilo a vůbec nic pro to nedělám. Každý den si vzpomenu na to, že musím koupit letenky a zařídit bezvízové povolení ke vstupu do USA. Ale času dost, udělám to příští týden, až dopíšu ty knihy.

Rozhodla jsem se, že napíšu knihu o tom, jak začít s BLW, přidám k tomu pár tipů, triků, návodů a receptů, ať všichni ví, jak na to a už nemusí zkoušet metodu pokus-omyl. Jak jsem to začala sepisovat, nedalo se to zastavit a z jedné knihy vznikly 3!

Vzala jsem si asi moc velké sousto. To bych ale nebyla já, abych si toho nenaložila víc než unesu. Hrozně mě to baví. Už vidím, jak to může pomoc, ulehčit práci a ušetřit čas spoustě maminek, které chtějí, aby jejich prckové jedli sami. Moc to chci před odjezdem dokončit, už to nechci odkládat a proto tomu věnuji každou volnou chvíli.

Z nicnedělání mě probere až e-mail od Jacquelyn:

„Circling round with you on your upcoming travel plans. Have you locked in dates? Would you like to stay at our place August 29-September 4?“

(VOLNÝ PŘEKLAD: Přijedeš?)

Ano! Přijedu, jen jsem to ještě nezačala řešit a ono už je to za měsíc! A v tu chvíli nastupuje můj rozum nejrozumovatější:

„Gabi, on to možná nebyl zas tak dobrá nápad.

Jak Felix zvládne cestu?

Jak chceš dokončit ty knihy? A veškeré nastavení na webu? To nezvládneš!

Co tam budeme dělat?

Kdybych přece jen šla na nějaký kurz, tak musí Felixe někdo hlídat. Nenechala jsem ho hlídat nikým cizím v Česku a nechám ho tam někde cizím lidem v Americe. Takže kurz nepřipadá v úvahu. A proto nemá smysl tam jezdit.

Možná bych měla jet raději za sestrou do Irska. Je to blíž. Taky tam mluví anglicky. Felix by byl s bratrancem a sestřenicí a můžeme si se sestrou pohlídat děti navzájem. Jí by se to taky hodilo. Udělám to pro ni!“

V hlavě mi to jede na plné obrátky. Můj rozum hledá spoustu důvodů, proč bych jet neměla. Už si dokonce představuji, jak budu smutná a zklamaná, že tam nejedu. Nevím, co s tím. Volám sestře. Když jí to líčím, tak poslouchám své výmluvy. Uvědomuji si, jak hloupé by bylo, kdybych tam nakonec neodjela. Sestra mi říká, že k ní přece můžu kdykoliv, ale do Ameriky ne. Má pravdu. Jsem jí vděčná za to, co mi řekla. Jedu!

3. poučení pro mě: Když něco opravdu chceš, ze srdce, neposlouchej rozum, který se ti to snaží rozmluvit. 

28. července: ten strach není můj

Vím, že chci jet. Vím, že to bude skvělé. Ten nápad byl skvělý, cítila jsem to. I když je to divné, že mě to táhne do Ameriky. Já jsem dřív vyhledávala spíš exotičtější destinace. A ráda říkám, že se nevracím na místa, která už jsem navštívila, protože svět je tak velký a bylo by škoda neobjevit nová místa.

Něco mě tam táhne. Nevím co, ale snad to brzy zjistím.

Oznamuji doma muži, že jedeme. Potřebuji, aby pohlídal Felixe, abych mohla koupit letenky a požádat o vstup do USA. On je překvapený, zaražený, smutný a asi i naštvaný. Proč? Vždyť mi to schválil! Prý to nečekal. Přesto, že jsem mu před měsícem řekla, že je vše dohodnuté a máme zajištěné ubytování. Teď ho to překvapilo. Myslel si, že to vyšumělo, že jsem si to rozmyslela.

A mně se ulevilo. Najednou necítím strach. Nebojím se vyjet do neznáma. Už nehledám důvody, proč nejet. Cítím, že tam CHCI jet a POJEDU. Konečně jsem to řekla nahlas. Sobě, jemu i Felixovi.

Díky této zkušenosti objevuji to, jak spolu s manželem fungujeme. Jak se ovlivňujeme, i když si to neříkáme. Uvědomuji si, že ten strach, který mě držel zpátky je jeho. Vím, že z naší cesty není nadšený. Neuvidí syna několik týdnů. Chápu to. A všechny jeho strachy a obavy nasávám do sebe. I proto jsem to odkládala. Proto jsem hledala důvody, proč nejet. A vím, že kdybych za ním přišla a ty moje (jeho) obavy bych s ním sdílela, potvrdil by mi je.

A kdybych se rozhodla nejet, utěšil by mě tím, že jsem udělala správně. A já bych mu to věřila. Ale byla bych zklamaná. Vím to, protože už se ti to několikrát stalo. Jen jsem tomu nerozuměla. Nevnímala jsem, co se děje uvnitř mě a uvnitř něj. Teď jsem to viděla jasně. A teď je načase dělat to, co chci já a ne to, co chce někdo jiný.

Rozum přestal generovat důvody proč nejet, strach se rozplývá a já mám radost a jsem nadšená.

4. poučení pro mě: Když máš z něčeho obavy, nejprve si zjisti, jestli jsou tvoje nebo někoho jiného. Podle toho s nimi pracuj. Někdy stačí vyslovit své rozhodnutí nahlas a obavy se rozplynou.

31. července: máme letenky

Kupuji letenky na 25. srpna (beru ty nejlevnější přes Barcelonu, jak jinak) a cítím, že jsem k naplnění svého nového snu už hodně blízko. Chtěla jsem strávit v Americe 2 měsíce, ale na přání muže jsem to zkrátila jen na měsíc a půl. Kompromis.

Mezitím sestra přemýšlí, že by taky někam vyjela. Můj nápad s Amerikou ji nadchl. Navrhla jsem jí, ať se přidá. Hned mě napadá, jestli je to dobrý nápad. Chtěla jsem přece mluvit anglicky. Ale taky by to bylo fajn být tam spolu. Nechávám to být, protože jsem zase jednala intuitivně a věřím, že to dopadne tak, jak má.

1. srpna: pravda nebo lež?

Žádám o registraci ESTA, která umožňuje bezvízový vstup do USA. Stačí vyplnit online formulář k registraci a do 72 hodin budu vědět, jestli můžeme koncem srpna vyrazit. Řeším velké dilema. Mám říct pravdu nebo zalhat?

Ve formuláři je jedna otázka, která je filtrační. Když odpovím ano, bude mi vstup do USA určitě zamítnut. Odpovídám ano. Vyskočí na mě okno: „Jste si jistá, že chcete na tuto otázku odpovědět ano?“ Nejsem si jistá, ale odpovídám pravdivě. Ano, byla jsem od března 2011 v Íránu. Byla a nemůžu to změnit. A bylo to tam krásné, nezapomenutelné a chtěla bych tam jet zase.

Mám zalhat, aby mě tam pustili? Ale co když to mají zmapované a vyhmátnou mě až po příletu a zamítnou mi vstup do země. To jsem riskovat s Felixem po boku nechtěla. Rozhodla jsem se, že řeknu pravdu. Připisuji poznámku, že jsem tam byla jako turista. Třeba to vyjde.

5. poučení pro mě: Pravda je lepší než lež, i když je kvůli ní někdy cesta k cíli delší.

4. srpna: vstup zamítnut

Je neuvěřitelné horko, o víkendu vyrážíme opět na jednu z českých pláží, které letos objevujeme. Moc nás to baví. Já jsem překvapená, jak to baví mě i Felixe a jak se nám oběma podařilo zbavit se strachu z vody. Ležím na dece u vody a napadá mě, že už by mohlo být rozhodnuto. Nechce se mi na telefon dívat. Ne, neber ho do ruky!

Jen se mrknu. A polil mě studený pot. V tom horku celkem osvěžující. Felixova registrace je schválena, má zamítnuta. Nevím, proč jsem překvapená, vždyť to bylo jasné. Čekala jsem to, ale doufala jsem. Marně. Ztrácím naději. Já se tam snad vážně nedostanu. Možná byly moje obavy oprávněné a toto je znamení, že tam nemám jezdit.

Blbost! Ještě je naděje. Zkusím ještě víza. Hned jak se vracíme večer od vody, sedám k počítači a žádám o víza. Sakra! Nemůžu dokončit žádost, protože potřebuji fotku s přesnou specifikací (5 x 5 cm, bílé pozadí, ne starší než půl roku). Žádnou takovou nemám. Zvládnou mi vystavit vízum za měsíc? Nechci to už ani den odkládat.

6. poučení pro mě: Překážky jsou od toho, abys je překonávala, ne aby tě zastavily.

5. srpna: nedá se to stihnout

Dnes je neděle. Potřebuji nějak vymyslet, abych mohla pracovat na knize a stihli jsme se vyfotit (já i Felix, pro jistotu, kdyby chtěli vízum i pro něj) . Vyšlo to skvěle, Felix je celý den s tatínkem. Já makám a sepisuji recepty, až se ze mě kouří a odpoledne 15 minut před zavíračkou fotoateliéru se Felix probouzí z odpoledního spánku a scházíme se u fotografa.

Nahrávám fotku k žádosti o vízum a snažím se dostat k poslednímu kroku, který je zaplacení a požádání o termín na ambasádě. Manžel se mi směje. Pokud to nevyjde tak je to hodně drahý pokus o to, nejet do USA. Neposlouchám ho, věřím tomu, že to vyjde.

Smích mě přechází, když zjišťuji, že první volný termín na ambasádě je 22. srpna (letenku máme na sobotu 25. srpna, pamatujete?). Rezervuji tento termín. Už několik dní ulehám každý večer s přáním, ať to vyjde. A teď si to přeji ještě intenzivněji. Věřím tomu, že se vše děje z nějakého důvodu a že se stane, co se stát má.

Druhá sestra mi píše:

„Ježiši, to jsou nervy.“

Pro mě to nejsou nervy. Nevím, kde se ten klid ve mě bere. I když jsem do toho už tolik investovala (času i peněz), mám pocit, že jsem pro to udělala maximum a zbytek už není na mě. Odevzdávám to a těším se na to, že to klapne.

7. poučení pro mě: Když si něco přeješ, splní se ti to. Každý večer na to mysli, když usínáš.

6. srpna: probuzení

Zapípá mi telefon. Zpráva od Melissy. Vždyť já jsem jí vůbec nenapsala, jak jsem na tom s plánováním! Ptá se, kdy přijedu. Píšu jí, jaká je situace a že jsem udělala všechno, co jsem mohla a teď už to nemůžu ovlivnit. Ještě si chvíli píšeme, slibuje mi, že mi napíše zvací dopis. To se může hodit.

Proč mi napsala právě teď? Pořád se mi ozývá v hlavě, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách. Není to pravda. Neudělala. Začala jsem to řešit pozdě. Kdybych to vyřešila hned a tak rychle, jak se dohodla s Melissou a Jacquelyn, už to mohlo být hotovo a já si tady mohla v klidu jezdit objevovat pláže a neřešit vízum.

Melissa mi napsala, v tu pravou chvíli. Probudila mě z mé odevzdanosti. Už jsem najížděla na mód lítosti a zklamání. Začala jsem si vyčítat, že jsem neudělala vše, co jsem mohla. I to už se mi dřív stalo. Něco hrozně chci. Zjistím, co vše je potřeba udělat. Vím, že je to reálné i když samozřejmě nějaké pochybnosti mám. A pak se přistihnu, že to odkládám a odkládám. Až už je skoro pozdě, tak se začnu obviňovat a nadávat si. A přesvědčuji sama sebe, že když se to nepodaří, tak je to trest za to, že jsem nedělala, co jsem měla. Sebedestrukční model jako vyšitý.

7. srpna: ruším sebedestrukční model

Je zajímavé, jaký sebedestrukční model mám v sobě nainstalovaný. Moc ráda bych klikla na „odinstalovat“, ale nevím, kde je to tlačítko! Vím, že si nezasloužím to zklamání, trest ani lítost. NECHCI TO! Rozhodla jsem se, že tento model opustím a zkusím se ho zbavit.

Vždyť ještě můžu něco udělat! Stejně jsem chtěla na ambasádu zavolat a zeptat se, jestli potřebuje vízum i Felix, když ho budu mít já a jestli je reálné, že mi stihnou vydat vízum za 3 dny. A tak tam volám a paní je moc milá. Felix vízum nepotřebuje, ale není šance, že by se to vízum stihlo. NEEEEEEEEEE!

Začíná mě bolet břicho a trošku se chvěju. Je to ztracené. A paní pokračuje a navrhuje mi, ať si požádám o výjimku tzv. „emergency request“. Aha, to bych mohla? Vím o tom, že je tu ta možnost, ale pouze v případě nemoci nebo úmrtí přímého člena rodiny, naléhavé léčby žadatele nebo naléhavé obchodní cesty. A to není můj případ. A přece to jde. Výjimka je i pro ty, kterým byla zamítnuta registrace ESTA. Super! Takže přece jen se ještě něco dělat dá.

A tak okamžitě sedám zase k počítači, vyťukávám s třesoucími se prsty žádost. V žádosti se píše, že první možný termín je už dnes. Na ambasádu se mnou prý Felixe nepustí, musela bych požádat o výjimku i pro něj. To už se mi fakt nechce. Tak zmatkuji, zařizuji hlídání s babičkou. Dávám dohromady všechny papíry, které k vízu potřebuji. A to už musím běžet ke kadeřníkovi, protože jsem se zrovna na dnes po čtvrt roce zase objednala. To nedám!

Po čtvrt hodině zmatku mi přistává ve schránce e-mail s potvrzením, že mi přesouvají pohovor na ambasádě na 13. srpna. Už jsem zase klidná. To klapne.

8. poučení pro mě: I když si myslím, že už jsem udělala úplně všechno, vždycky můžu ještě udělat víc. Pokud to opravdu chci. Dokazuji tím, že své přání myslím vážně.

13. srpna: ambasáda

Mám hromadu papírů, fotku a pas a mířím na ambasádu. Vůbec nemám hlad a to já se bez snídaně většinou nehnu z domu. Felix si hraje doma s babičkou a já odevzdávám svůj telefon ostraze. Beru si číslo a vyčkávám, až budu zavolaná k okénku.

Poprvé mě zavolají, abych odevzdala potvrzení o schůzce, podruhé k sejmutí otisků prstů a potřetí už konečně k pohovoru (volně přeloženo z angličtiny):

Paní: Proč chcete jet do Ameriky a co tam budete dělat?

Já: Jedeme navštívit přátele a rodinu a také cestovat po Americe.

Paní: Jakou rodinu máte v Americe?

Já: Sestřenici.

Paní: Kde?

Já: V Arizoně.

Paní: Vám byla zamítnuta registrace ESTA, protože jste byla v Íránu, že?

Já: Ano. (a ještě jí chci říct, že jsem asi uvedla špatně datum, kdy mi vydali posledně vízum v roce 2006, protože to prostě nevím, tak jsem si to datum vymyslela, teda odhadla)

Paní: Vaše vízum je schválené a do 3 dnů si budeme moct na poště vyzvednout pas.

Já: Ano?! Počkat, ale já tu mám pro vás ještě spoustu papírů. Ty nechcete? A tu fotku. A taky zvací dopisy

Paní: Ne, to nepotřebujeme. To je pouze pro případ, že by fotka v systému nestačila. Ta vaše je v pořádku. Nic víc nepotřebujeme.

Já: 🙂 Skvělé!

Takhle jednoduché to ve finále bylo. Co mě brzdilo? Se získáním víz nebyl žádný problém. Problém byl to, co jsem si vykounstruovala v hlavě, že by problém být mohl. To, že mi vízum nedají, strach ze zamítnutí.

A teď mám necelých 14 dní na to, abych sehnala obří kufr, adaptér na americkou zásuvku, nakoupila kartony čokolád pro sestřenici, zarezervovala ubytování na první týden a vymyslela, co sbalím.

15. srpna: kde budeme spát po příletu?

Potřebujeme ještě nějaké ubytování na první týden. Pak se přesuneme k Jacquelyn a zbytek budu řešit až na místě. Jsem opravdu vděčná za možnost hlídat její byt. Dívám se na airbnb.com a ceny jsou astronomické! No tak už jsem pro to udělala tolik, cena ubytování mě přece nezastaví.

Mám raději airbnb (ubytování v soukromí) než hotel. Asi to budu využívat i v Americe. Pokud taky rádi cestujete a airbnb jste ještě nezkusili, tak zkuste tento kupon. Když se zaregistrujete, získáte cestovní kredit 725 Kč a jakmile dokončíte pobyt, dostanu já cestovní kredit 375 Kč (podmínky tady). A to se vyplatí, ne?

A v tom mi zase píše můj anděl, Melissa. Prý má kamaráda, který bývá v San Franciscu jen občas a zrovna když přiletíme, tak tam nebude a můžeme přespat u něj. Budeme mít celý jeho byt pro sebe. Zní to všechno až moc dobře na to, aby to byla pravda, že? Ale je to pravda. Děje se to. Stačí si jen dobře přát a jít za tím.

A taky mi přišla sms, že už si můžu vyzvednou pas s vízem. Takže možná by se to dalo stihnout i s původním termínem pohovoru, ale kdo by to chtěl riskovat.

21. srpna: všechno je jinak

Od chvíle, kdy jsem si vyzvedla pas, píšu si seznam, co sbalit. Kdykoliv mě něco napadne, napíšu to tam. Objednávám spoustu dárků ze spousty internetových obchodů. Některé mi chodí domů, jiné si vyzvedávám sama. Podle místa vyzvednutí plánuji setkání s lidmi, které chci ještě před odjezdem vidět. Všechno tak hezky plyne.

Dnes začínám balit. To u mě znamená, že si na jedno místo dávám všechny věci, které si myslím, že potřebuji. A dál to neřeším. Až přijde čas, vše dám do kufru. Najednou mi pípne telefon. Přišel mi e-mail od Jacquelyn. Píše mi, že jejich dovolená je zrušená, kvůli požáru a tak nikam neletí. Nemůžeme u nich přespat.

Vůbec mě to nerozhodilo. Dokonce mě už dřív napadlo, že v San Franciscu budeme možná až moc dlouho. No a to se právě vyřešilo. Takže já jdu mrknout na mapu, co by se tam dalo dělat. A možná už vymyslím nějaký plán. Je skvělé, že tak trochu i díky Jacquelyn tam nakonec opravdu letíme. Usnadnila mi rozhodování, pak mě pošťouchla a já jsem se cítila, že je o nás postaráno. Svoji úlohu splnila a já jsem jí za to vděčná.

Teď už vím,

že každá situace a zvlášť ta komplikovaná a s mnoha překážkami mě může něco naučit. Tato začala bláznivým nápadem. Byla to opravdu výživná a dlouhá cesta, kterou to nekončí, ale začíná. Vzala jsem si z ní minimálně těchto 9 poučení:

  1. Dělej, co tě napadne!
  2. „Chci“ je dost dobrý důvod. Nepotřebuješ žádný další.
  3. Když něco opravdu chceš, ze srdce, neposlouchej rozum, který se ti to snaží rozmluvit. 
  4. Když máš z něčeho obavy, nejprve si zjisti, jestli jsou tvoje nebo někoho jiného. Podle toho s nimi pracuj. Někdy stačí vyslovit své rozhodnutí nahlas a obavy se rozplynou.
  5. Pravda je lepší než lež, i když je kvůli ní někdy cesta k cíli delší.
  6. Překážky jsou od toho, abys je překonávala, ne aby tě zastavily.
  7. Když si něco přeješ, splní se ti to. Každý večer na to mysli, když usínáš.
  8. I když si myslím, že už jsem udělala úplně všechno, často můžu ještě udělat víc. Dokazuji tím, že své přání myslím vážně.

A co nás čeká na opačné straně zeměkoule? Nevím. Ale hrozně se tam těším. Pokud vás zajímá, co nás tam potká a co mě tam táhlo, sledujte nás na stránce na Facebooku Prcku, najez se sám. A taky na Instagramu gabriela_hebka. Jsem zvědavá, co budeme jíst v zemi hamburgerů a Coca-Coly. A chci se o to s vámi podělit.

Přáli jste si něco po přečtení minulého článku? Ne? Tak to zkuste… A dejte mi vědět, jestli se vám to splnilo!

Žijte život tak, jak ho chcete žít vy!

"Dala jsem synovi svobodu (nejen) v jídle a do života nám vstoupila čistá radost. Ukazuji maminkám, že to jde i jinak, než "se to dělá". Podporuji je na jejich cestě ke zdravému jídlu, zdraví celé rodiny a každodennímu štěstí. Chcete si přečíst celý můj příběh? Zjistila jsem o jídle pro děti opravdu mnoho a nechci si to nechat jen pro sebe. Mám pro vás ZDARMA eBook "PŘÍKRMY jinak", který vás provede prvními týdny zavádění jídla krok za krokem. Když chcete vědět jak jídlo pro prcka připravit a mít v kapse obrovské množství receptů pro sebe i pro děťátko, mohly by vás zajímat eBooky "Prcku, najez se sám". Raději se potkáváte osobně, pak se sejdeme na jednom z mých kurzů.
Komentáře
  1. Jana Bínová napsal:

    Krásný příklad splněného snu! A ten rozbor velmi poučný Těším se na pokračování a americké dobrodružství.

  2. Veronika napsal:

    Parádní článek. Četla jsem jedním dechem a těším se na Tvoje a Felixovo dobrodružství.

  3. Ivana napsal:

    Krásné. Příjemnou cestu a těším se na další článek 🙂

  4. Petra napsal:

    Dobrý den a proč jste tam s Felixem nezustali?

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů