Nejsem chobotnice a to mi moc pomáhá být v klidu

„Lžičku, lžičku… Mamííí, já chci lžičkuuu. Voduuuuuu. Chci jíííííst!“ Znáte to? Dá se to zvládnout i v klidu. I když nejste chobotnice.

Být chobotnice je báječná věc. To asi nemusím vysvětlovat. Mockrát už jsem byla v situacích, kdy by se hodili aspoň tři chapadla. Teda ruce.

Napadá mě tolik využití pro tu třetí ruku, že už teď mi je jasné, že by byla brzo přetížená. A já teda přetíženou ruku nechci. Asi si nechám jen ty dvě.

I tak jsem schopná dělat tisíc věcí najednou. Co by se dělo, kdybych jich měla osm, to nechci ani domyslet. A přesto nebo právě proto si moje dítě myslí, že zvládnu současně podat lžičku, doplnit vodu do láhve, utřít slzičku i nos, natáhnout ponožku, a ještě ji narovnat, ne tuto!, tu druhou přece, dojít si na záchod, hrát si s autíčkem, zamíchat jídlo v hrnci, pustit písničku, zatančit si a nakreslit u toho štětcem hasiče.

A to vše nejlépe teď hned okamžitě před piko-sekundou už bylo dávno pozdě. A když to po sobě čtu, tak fakt většinu z těch věcí stihnu dělat současně. Tak to nebyl nejlepší příklad, ale asi víte, co tím myslím.

Jasně, začíná to celé u mě

To já jsem ho to nevědomky naučila, že dostane všechno hned. Jakmile kňukne, jsem hned u něho. Jen otevře očko, hned se na něj směju. Proč jsem to dělala? Protože mi to tak přišlo správné. Protože jsme praktikovali bezplenkovku a čůrání následovalo hned, jak se probudil.

Protože jsem často neměla důvod nechat ho čekat nebo to odkládat. Naplňovala jsem jeho potřeby, tak jak si řekl. Když chtěl jíst, dala jsem mu jídlo. Nemusel čekat půl hodiny, až bude 12:00. Jenže teď už (toho času 3,5 roku) má těch požadavků nějak víc, než se dá stihnout (ustát). Sice je to mnohem méně často (třeba jednou denně), ale tak nějak zhuštěné.

A taky protože já se chovám stejně. Všechno chci hned. Od ostatních a hlavně od sebe.

Snažím se to odnaučit

Ale někdy si ani nevšimnu, že to dělám. A tak mi moje dítko pomáhá to vychytávat. Jsem mu za to nesmírně vděčná, i když někdy bych to třeba nechala uležet. Hodila bych to do rohu, ať se tam na to práší. Až to začne smrdět, tak to zasypu vápnem. A on ne. Nenechá to smrdět ani chviličku.

Zažene mě do toho kouta, abych si to tam prohlídla. Důkladně. Někdy mě tam trošku podusí, že to ve mě začíná vřít jen trošku. Jindy je to tak intenzivní, že nevím, co s tím. A to je ten okamžik, kdy přijde na řadu kreativita. A pak ta hromada hnoje zmizí třeba díky chobotnici.

Včera například takto

Prosím vás, podávám vám velmi zkrácenou verzi. Bývá to mnohem a mnohem delší a intenzivnější, ale nedokážu to reprodukovat. Však vy víte, jaké to je, že? A pokud ještě ne, tak vás nebudu strašit a počkejte si na svou verzi. Ale pokud budete – teda vlastně nebudete – chobotnice, tak jste v klidu.

Jednoho krásného dne při vaření oběda

Felix: „Mamí já chci lžičkůůů.“

Já: „Ano, hned to bude.“ Pohoda, proč bych mu ji nepodala.

Felix: „Mamííí doplň mi vodůůůů.“

Já: „Jojo.“ Jasně, vodu, doplním.

Felix: „Mami, mami, mami, mamííííííííííííííííííííí.“

Já: „Ano?“ Lehce to ve mě začíná pobulávat… Co ještě?

Felix: „Já mám hlad.“

Já: „Já vím a proto ti právě připravuji oběd.“ Jsem v klidu, proč bych nebyla.

Felix: „Ale já chci jíst HNED. Teď hned!!!“

Já: „No ale ještě to není uvařené.“ Uff, já mám taky hlad a neřvu, že jo. Možná bych mohla začít (a někdy to i dělám, ve stylu: „Já mám taky hlaaaad a už chci jíííííst a ono to ještě není uvařenééééé, co s tím budeme děláááát?“ – To taky někdy pomůže, hlavně mě. 🙂 ). Ale dnes ne, dnes jsem v pohodě, nepotřebuju to ze sebe upustit. Tuto zkoušku dneska dám.

Felix: „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa.“

Já: „Za chvíli to bude.“

Felix: „Lžičku, lžičku… Mamííí, já chci lžičkuuu. Voduuuuuu. Chci jíííííst!“

Já: ???? Co s tím? Vím, že dál to vysvětlovat nepomůže. Naopak, bude to ještě horší.

 

A v tu chvíli, kdy se to začíná uvnitř mě šmodrchat a vařit, mě napadá…

 

Já: „No jo, ale já nejsem chobotnice. Nebo jo?“

Felix (s velikánským úsměvem): „Neee, nejseš. Ty přece nejseš chobotnice.“

Já: „Nejsem a proto nemám 8 chapadel, abych mohla dělat vše najednou. Tak si to buď podej sám nebo počkej, až si umyju a utřu ruce“. Zrovna je mám totiž ponořené ve dřezu.

Felix: „Tak jo.“

Vyřešeno

Chobotnici v různým obměnách jedeme už druhý měsíc a furt dobrý. Pokaždé jinak. Teď jsem přešla na verzi: „To chapadlo, co mám na zádech ti to podá.“ A cítím, že se to bude vyvíjet dál.

Nebýt chobotnice je fakt skvělá věc. Mnohem lepší než být chobotnice. Teda aspoň pro maminku, ne pro chobotnici. Pro chobotnici je nejlepší být chobotnice.

Kolik chapadel máte vy?

"Dala jsem synovi svobodu (nejen) v jídle a do života nám vstoupila čistá radost. Ukazuji maminkám, že to jde i jinak, než "se to dělá". Podporuji je na jejich cestě ke zdravému jídlu, zdraví celé rodiny a každodennímu štěstí. Chcete si přečíst celý můj příběh? Zjistila jsem o jídle pro děti opravdu mnoho a nechci si to nechat jen pro sebe. Mám pro vás ZDARMA eBook "PŘÍKRMY jinak", který vás provede prvními týdny zavádění jídla krok za krokem. Když chcete vědět jak jídlo pro prcka připravit a mít v kapse obrovské množství receptů pro sebe i pro děťátko, mohly by vás zajímat eBooky "Prcku, najez se sám". Raději se potkáváte osobně, pak se sejdeme na jednom z mých kurzů.
Komentáře
  1. 😀 Pěkný!
    Přesně si vzpomínám, jak jsme to s nejstarším měli úplně stejně! Ale teď je to v pohodě… Chvíli jsem myslela, že jsme měli nějaký čupr výchovný postup, který bych mohla hodit do placu, ale bylo to prozaičtější – narodilo se nám další dítě 😀 A pak další 😉 A děti si přirozeně zvykly, že nemůžou mít všechno hned.
    Takže chobotnice je rozhodně užitečnější tip! 😀

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů