„Nebreč, tady máš lízátko!“

Z dětství si pamatuji jen pár střípků. Ale to, jak jsem spadla z kolotoče, přivodila si slabý otřes mozku a pak za to dostala čokoládu si pamatuji, jako by to bylo včera. Proč? Možná proto, že ten otřes mozku byl můj největší úraz z dětství. Nebo taky proto, že to byla ta nejlepší čokoláda, kterou jsem do té doby ochutnala. Ještě teď ji cítím na jazyku.

Tato vzpomínka se mi vybavila před pár dny, kdy jsme s Felixem byli na jednom z našich výletů do neznáma. Byl trošku unavený, usnul ten den dřív a málo se vyspal. Byl čas oběda a jelikož jsem neměla jídlo s sebou jako obvykle (ve 30 stupních v létě mi přijde lepší varianta zajít si někam na oběd, než jídlo přenášet), rozhodli jsme se vyzkoušet místní občerstvení.

Volba byla těžká. Mezi párky v rohlíku, párky na tácku, klobásami, bramboráky, hranolkami a hamburgerem byla na menu nenápadně napsaná i cuketová polévka. Zkusili jsme ji a byla výborná. Než jsme si na ní společně pochutnali, stalo se něco, kvůli čemu jsme museli oběd trošku odložit a polévku nechat vystydnout.

Měli tam velké masivní stoly s lavicemi se zádovým opěradlem příliš vysoko. Felix je většinou velmi šikovný, vyleze na lavici, neposkakuje kolem, hezky si sedne a jí sám. Zapracovala ale únava a on se opřel jednou rukou vzadu o lavici, ta mu ujela a on propadl opěradlem hlavou dozadu na zem. Ani jeden jsme to nečekali, oba jsme byli v šoku. Hned jsem ho vzala do náruče a on začal plakat. Hodně. Muselo to hrozně bolet. Cítila jsem s ním.

Hned mě napadlo: „Měla jsem ho držet!“ Ale hned jsem tyto myšlenky zahnala. Není třeba zatěžovat se pocity viny, ty nám nepomohou. Už se to stalo a nelze to vrátit. Vše se děje z nějakého důvodu a někdy to bohužel bolí. Nás oba. Pocit viny jsem si odpustila a zahnala a raději jsem se soustředila na Felixe a jak je na tom.

Pláču, protože mě to bolí!

Všichni kolem se otáčeli, ale to mi bylo jedno. Byla jsem s ním, chovala jsem ho. Potřeboval to vyplakat a zpracovat tu bolest. Já když se kopnu do palce, tak mám taky někdy na krajíčku nebo si zanadávám, abych překonala tu největší bolest. Je potřeba se s tím nějak poprat a proč si nepoplakat? V takové situaci se ho nesnažím okamžitě umlčet. Neříkám mu: „To bude to dobrý. Nebreč.“ Protože vím, že to není dobrý. Vím, že mě by to nepomohlo, spíš naopak, proto to nedělám ani jemu.

Najednou slyším za zády: „Nebreč, tady máš lízátko!“ Jedna slečna, která prodávala v občerstvení to viděla. Bylo jí asi syna líto a chtěla mu pomoct. Utišit ho, aby přestal plakat. Udělala to za mými zády, což mi bylo velmi nepříjemné. Ale nechtěla jsem to v tu chvíli s ní řešit, chtěla jsem tu být pro syna.

Proč lidem vadí, když dítě pláče? Proč ho nenechat, ať si uleví, když má takovou bolest? Proč není normální si poplakat, když mě něco bolí? Proč mám s tím já sama doteď problém, rozbrečet se na veřejnosti, i když se mi hrozně chce? Raději to dusím uvnitř. Protože se to nedělá? Kdo by to chtěl poslouchat! Ať si ho ta matka zklidní, že jo?

On to zvládne sám, když jsem s ním

Felix většinou při pádech a úrazech moc nepláče. Někdy si říkám, kde je jeho práh bolesti. Ale když už ho to opravdu bolí pláče nahlas a hodně. Vždycky, když se něco takového stane, vím, že mě potřebuje. Vezmu ho do náručí a jsem tu pro něj. Mlčím a nechávám ho, ať sám rozhodne, co ode mě v tu chvíli potřebuje.

Někdy mi v náručí pláče a po chvíli se utiší. Někdy pláče, tulí se ke mě a hladí mě. A já jeho. Někdy mi po chvíli pláče začne podívat, co se stalo, jak se to stalo a co ho bolí. V tom případě si o tom povídáme. Nefoukám bolavé místo, neříkám, že to bude lepší a že to nic není. Protože je. Musí ho to hrozně bolet.

Až si tou bolestí projde a zpracuje to, říká „Lepší, už nebolí.“ nebo „Lepší, trošku bolí.“

Tentokrát jsme to tak neměli

Tentokrát jsme to tak neměli, protože se nám do toho připletlo dobře míněné lízátko, které jsem mu dát nechtěla. V těch emocích a bolesti další rána. To už bylo i na Felixe moc. Plakal až se zalykal, vzlykal a nemohl se utišit. Najednou jsme neřešili šok, bolest hlavy a emoce s tím spojené, ale lízátko.

Slečna chtěla pomoci, ale ve skutečnosti udělala pravý opak. Felix mezi vzlyky několikrát opakoval: „Co to je, mami?“ Já na to: „Lízátko.“ Jsou mu 2 roky a dva měsíce a doteď lízátko neměl a ani mu nechybělo. „Lízat!!!“ a ještě srdceryvnější pláč. Já sama bych mu takové lízátko (viz obrázek) a asi ani jiné nekoupila. A teď místo toho, že ho bolí hlava řešíme, jestli mu dám lízátko nebo ne.

Proč mu, proboha, nedá to lízátko, ať je klid?

Jsem hrozná matka, když ho nechám plakat? NE! Já se spíš ptám, proč by měl kvůli tomu, že má bolístku dostat lízátko? Je to kouzelné lízátko, po kterém bolest ihned přestane? Je to možné, pozornost bude odvedena, emoce neprojdou, pláč je neodplaví a ony zůstanou pěkně uvnitř. A vybuchnou někdy jindy, když to nebudeme čekat nebo když se jich tam nahromadí mnohem víc.

Nechci, aby bolístky řešilo lízátko nebo čokoláda. Nechci řešit fyzické bolesti jídlem. A už vůbec ne ty psychické. Nechci v něm budovat to, co mám já a velice těžko se toho snažím zbavit.

Důsledky cukrování bolístek

Zpátky k mé úvodní historce. Je jen jedna z mnoha. Určitě to taky znáte s dětství. Za co jste dostávali dobroty vy? Za odměnu, že jste byli hodní? Za odřené koleno nebo za dobré vysvědčení? Nebo snad když vám bylo smutno? Nebo když vás chtěli rodiče uplatit?

Co mi to přineslo? Nekonečný boj s cukrem, ve které jsem často prohrávala. Ne, nedám si čokoládu, když se říznu. Ale mám neovladatelnou chuť na sladké, když jsem unavená, vyčerpaná nebo smutná. Ideálně kombinace všech 3. A když už jsem do nějaké dobroty v takovém rozpoložení pustila, nemohla jsem přestat. Několikrát jsem takto snědla celou tabulku čokolády, celé balení oříšků v čokoládě nebo hromadu zmrzliny. A pak jsem toho litovala. Obviňovala se, že mám slabou vůli a že jsem selhala.

Vždyť jsem byla schopná žít asi 2 roky s minimem cukru, proč se teď nemůžu ovládnout? Protože nastala vypjatá situace, protože jsem na mateřské a někdy je to prostě náročné, hlavně psychicky (ti prckové nám nastavují zrcadlo a někdy je to teda síla, že?). Máloco mě v té chvíli uspokojí. Buď vřelé objetí milované osoby (tak to se mnou dělala i moje maminka a proto mi to funguje i teď) nebo cukr v jakékoliv podobě.

A víte, co? Ona mi ta čokoláda někdy prostě pomůže. Dočasně. Někdy si ji teda dopřeji, s chutí a bez výčitek. To, že na sebe budu přísná a budu se trestat, za pochybení, mi neprospěje. Jsem na sebe hodná. Spíš se snažím pracovat na tom, abych už podobné situace uměla řešit jinak než cukrem. On to stejně nevyřeší.

Sladkosti nejsou lék!

A jak to mám teď? Nepotřebuji žádné důvody ani omluvy, abych si dala nějakou dobrotu. Ráda si dám zmrzlinu nebo jinou sladkost. A dopřeji je i synovi. Ale nepřeháníme to. Snažím se to brzdit spíš kvůli sobě. Ale když už si ji dáváme, dáváme si ji jen tak. Ne protože nás něco bolí, protože se chceme odměnit, protože nám je smutno nebo protože se nudíme. Nepotřebujeme důvod ani omluvu, abychom si pochutnali.

Jídlo není lék na fyzickou ani na psychickou bolest. Nechci v mém prckovi budovat závislost, která je s jídlem spojená. Jídlo je pro nás jídlo. Nic víc, nic míň. Můj prcek jí sám a rád. Už od prvních jídel v 6. měsíci se rozhoduje o tom, co si do pusy strčí a co ne. Kdy má hlad a chce jíst a kdy ne. Není pod tlakem, že musí a díky tomu si společné jídlo užíváme. Ať už je to oběd nebo nějaká dobrota.

"Dala jsem synovi svobodu (nejen) v jídle a do života nám vstoupila čistá radost. Ukazuji maminkám, že to jde i jinak, než "se to dělá". Podporuji je na jejich cestě ke zdravému jídlu, zdraví celé rodiny a každodennímu štěstí. Chcete si přečíst celý můj příběh? Zjistila jsem o jídle pro děti opravdu mnoho a nechci si to nechat jen pro sebe. Mám pro vás ZDARMA eBook "PŘÍKRMY jinak", který vás provede prvními týdny zavádění jídla krok za krokem. Když chcete vědět jak jídlo pro prcka připravit a mít v kapse obrovské množství receptů pro sebe i pro děťátko, mohly by vás zajímat eBooky "Prcku, najez se sám". Raději se potkáváte osobně, pak se sejdeme na jednom z mých kurzů.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů