"Žiju svůj život tak, jak ho chci žít já. Konečně."

ŽIJU svůj život tak, JAK ho CHCI žít JÁ

Konečně jsem opravdu šťastná. Užívám si každý den, sama se sebou, se synem, s kýmkoliv a kdykoliv. Jsem v klidu. Nic mi nezkazí mou radost. Cítím se úžasně. Dělám každý den to, co chci já. Plním si své sny, velké i malé.

Když se děje něco, co se mi nelíbí, změním to. Když si nevím rady, naslouchám sobě a svému synovi a nechávám se vést. Nemoci, nepříjemné situace nebo lidi přijímám jako signál ke změně. A změny přináší vždy něco lepšího.

Ale chtělo to svůj čas...

Vždycky jsem si přála zažívat štěstí a radost, ale nějak to nešlo. Nedařilo se mi radovat se s maličkostí, užívat si života naplno a nevěděla jsem přesně proč. Vždyť se tak hrozně snažím, tak moc to chci!

Vždycky jsem potřebovala mít nějaké kotvy. Něco, o co se můžu opřít. Ať už to byl čas, člověk, návod nebo recept. Bála jsem se spolehnout sama na sebe. Nevěřila jsem si, že to dokážu.

Často jsem bývala zklamaná

Moje očekávání byla tak vysoká, že nebylo možné, je naplnit. A ta realita pak většinou byla horší, než má představa. Neuměla jsem si užít každodenní radosti ani velké zážitky. Snad větší vzrušení jsem měla, když jsem se na to těšila a šťastnější, když jsem na to vzpomínala. Ale když se to zrovna dělo, tak to nějak nebylo ono.

I když jsem zažívala skvělé věci. Cestovala jsem po Indii, JARu, Botswaně, Namibii, Íránu, USA, Barmě, Thajsku a Ghaně. Krátce jsem mrkla i do Burkuna Faso, Laosu, Dubaje, Kanady a pár evropských zemí.

Zažila jsem adrenalin v podobě skoku padákem, potkala jsem se s volně žijícím krokodýlem, skočila jsem volným pádem ze skály (na laně), snowboardovala jsem na písečných vlnách, dívala se divokým slonům z metru do očí. A bylo toho ještě mnohem víc.

Zpětně mi připadá, že jsem sama sebe testovala, co to se mnou udělá. Potřebovala jsem si dokázat, že to dokážu. Že mám odvahu. Že se nebojím. Že si to dokážu užít. Že žiju!

Potřebovala jsem vystoupit z role šedé myšky, co musí vždycky dělat věci tak, jak se dělat mají. Bylo to super, ale trvalo to jen malou chvilku. A ještě lepší to bylo potom, až jsem o tom mohla vyprávět.

A pak to přišlo. Miminko, můj budík!

Z nevědomosti mě probudilo až moje dítě. Během těhotenství se mi zázračně vyléčila intolerance na laktózu. To mě dost překvapilo, ale nevěnovala jsem tomu další pozornost. Teď už vím, že nic ne neděje náhodou.

Porod bolel, jo. Ale odstartoval to nejkrásnější období mého života. Půl roku jsem se cítila totálně zamilovaná, byla jsem jak na obláčku, na vrcholu blaha. Konečně to šlo, zažívala jsem radost a úžasné pocity, kterým se nic nevyrovná, každý den. Jde to, cítit se skvěle a radovat se z maličkostí. Najednou to jde.

Ale všechno krásné jednou skončí.

Mezi synovým 6. a 8. měsícem nás potkalo několik situací, které spolu vůbec nesouvisely, ale jejich kombinace vyústila v něco, co nám otočilo život naruby. Co to bylo? Zuby, jídlo, zakopané emoce a pracovní nabídka, které se neodmítá.

Souhra náhod?

Začala jsem řešit, jak to bude s mojí prací. Chtěla jsem se po roce vracet zpět, jen jsem si to dost dobře nedokázala představit. Stala jsem se na svém dítěti úplně závislá. Nedokázala jsem si představit, že ho opustím. Ani na pár hodin.

A to mi vyřešila jedna kamarádka, která mi nabídla práci, která se neodmítá. Skvělá práce, super lidi, zkrácený úvazek, volnost a možnost mít dítě blízko u sebe. Prostě jako ve snu.

Začala jsem řešit, kdo se mi o syna postará. A kdykoliv jsem ho chtěla nechat s někým jiným (babička nebo táta), něco se stalo. Nešlo to. Zrovna chtěl mlíčko, jen být s maminkou, bolely ho zoubky atd. Prostě musela jsem tam být já, nikdo jiný s ním být prostě nemůže, když mu není dobře. Tak jsem to viděla a připoutala jsem se k němu ještě víc.

Termín dohodnutého nástupu se blížil a já jsem měla pocit, že nemám nikoho, kdo se mi o něj může postarat. Přitom to tak vůbec nebylo. Ale všechny pokusy a testování, jestli by to mohlo fungovat selhaly. Ale teď už vím, že to bylo všechno z mé strany.

Nedovolila jsem si být bez něho. A jemu jsem nedovolila být beze mě.

A zároveň mě to trápilo, že to nejde. Cítila jsem se jako oběť. Byla jsem naštvaná, že nemám ani 5 minut pro sebe. Vřelo to ve mně, jako papiňáku, ale nedávala jsem to znát. Vždyť to je takové malé miminko, proč mě to tak rozčiluje, že mě nenechá odejít? Alespoň na chviličku, prosím!

Vyhrotilo se to právě o Vánocích. Manžel měl hlídat a já si odpočinout. Jenže to zase neklaplo. Felixovi začali růst zuby. Hodně plakal. Někdy proplakal i hodinu vkuse. Možná si říkáte, jenom hodinu? Ale mě to teda stačilo. Trhalo mi to srdce.

Teď už vím, že to byla reakce na to, jak jsem se cítila já uvnitř a on to pouštěl ven, kdybych to jen tenkrát věděla...

Musím řešit ještě jídlo!

A ještě k tomu všemu jsem začala řešit jídlo. Proč? Protože v 6. měsíci se přece musí začít s příkrmy! Vůbec jsem netušila, jak mají první jídla pro takhle malá miminka vypadat. Měla jsem strach. Nebyla jsem na to připravená, vždyť kojení mu zatím stačí.

Hlavně chci, aby jedl zdravě. Nechci, aby jedl cukr, mléčné výrobky, lepek ani maso. Lpěla jsem na tom nejlepším jídle, bio potravinách, surovinách z dobrých zdrojů, šetrně připravované, dostatečně různorodé atd., až jsem zapomněla na to, že je to jenom jídlo.

První jídla

Tápala jsem s příkrmy až do té doby, kdy jsem objevila metodu BLW. Absolutně mě nadchla a okamžitě jsem se do toho nadšeně pustila. Možná zase až moc urputně, jako vždycky. To, že už vím jak, mě uklidnilo a mohli jsme začít.

Sice jsem pořád ještě nevěděla, jak má vypadat jídelníček tak malého miminka, jak mu jídlo připravovat, jak zvládnu uvařit pro sebe i pro něj a přišlo mi, že se to prostě nedá zvládnout. Ale zkusila jsem to a fungovalo to skvěle.

Metoda BLW je podle mě ten nejlepší způsob, jak miminku představit první jídlo. Stala se ze mě velká propagátorka této metody, protože je skvělá pro prcky i pro rodiče

Měla jsem velkou radost z toho, jak se nám to dařilo. Jak ten můj prcek jí sám. Jak se mi daří připravovat jídla pro něj tak, aby to zvládl, a ho to bavilo. A mě taky, protože jsem se taky v klidu najedla. Jídlo jsme si spolu užívali.

Ale všechno krásné jednou skončí.

Někdy měl neklidné noci a často se budil. Večer někdy plakal a vysvobodilo ho až ublinknutí. Pak se mu objevil ekzém a už to jelo. Alergologie, imunologie, kožní a už se to na nás valilo.

Kožní testy, krevní odběry, kortiokoidy a masti s obsahem látek, které se mi ani trošku nelíbily. Produkty nadupané hliníkem. Nechci mu to dávat! A nebudu!

Toto musíte, tamto nesmíte! Nefunguje? Zkoušejte dál. Stres a čekání na výsledky. Verdikt: alergie na vejce, sezam, mák a arašídy. Pro jistotu nejíst mléčné výrobky. Jedna pecka za druhou. Euforie skončila. Nevěděla jsem co dál. Několikrát jsem to obrečela. Byla jsem bezradná.

Je to o jídle. Musím řešit jídlo!

Dostávalo se mi spousta rad, ale nelíbily se mi. „Musíte přestat kojit!“ Cože?!?! Když jsem to slyšela, chtělo se mi plakat. „To nesmíte jist! To nesmí jist vaše dítě!“ A co může jíst?!? „To vám nikdo neřekne, to si musíte vypozorovat!“

„Musíte si psát všechno co jí! Sledujte jeho reakce, které se můžou objevit až do 3 dnů po pozření sousta!“ Jasně, dělám, co se má a tak píšu a sleduji celé 2 měsíce. Zjistila jsem jenom velký NIC! Jediné, co mi to přineslo byl strach a frustrace. Už bych to nikdy neopakovala. Zase zkušenost.

„Musí jíst mléčné výrobky, bude mít nedostatek vápníku! Jak mu doplňujete vápník?“ Ale vždyť mi doporučili nejíst ani dítěti nedávat mléčné výrobky. Tak poradí mi někdo? „Aha, no tak to vám neporadím. A čím ho krmíte? Jak se může krmit sám? Jak mu dáváte obiloviny? Tato metoda není vhodná!“ Proč, to jsem se nedozvěděla.

Příkazy, zákazy, obviňování a posuzování! Cítím beznaděj, bezmoc, každým soustem svým nebo co mu dám mu můžu ublížit. Cítím pocit viny pokaždé, když jsem měla chuť na něco "zakázaného" a zažívám nekonečné bičování sama sebe, jak špatná matka jsem. Jsem neschopná, nevím, jak mu mám pomoct.

Kam se vytratilo to nekonečné štěstí a radost? Cítím jen zoufalství, nikdo mi nepomůže a pocit viny je stále přítomný. Stačilo!

Je to jen na mě, já jediná mu můžu pomoct.

Myslela jsem si, že to skvěle zvládám, ale bylo toho na mě moc. Všechna ta omezení, přílišné lpění na kvalitě potravin, strach z toho, že sníme něco nekvalitního a úzkost z následků a další obavy měli svůj podíl na vzniku synových potravinových alergií (vejce, mák, sezam, arašídy) a ekzému. A také na celkové pohodě, tedy nepohodě. Pořád jsme řešili jen a jen jídlo.

Splnilo se mi moje přání, že spoustu potravin jíst nemůžeme. Taky už vím, že si musím dávat pozor na to, co si přeju. Cítila jsem se omezená, nesvobodná, jako v kleci, ale tu jsem si svými přehnanými omezeními vytvořila už dávno předtím, než jsme je měli potvrzené o lékařů. Cítila jsem vinu za to, že jsem to synovi způsobila.

Ekzém se mi podařilo zmírnit nejprve extrémnějším stravováním, vyhnutím se všem alergenům a jim příbuzným druhům, potravinám s vysokým obsahem histaminu a podobně.

Byla to výzva, ale já mám výzvy ráda. Navíc ráda vařím. A tak začala naše vegan etapa. Já jsem se v tom vyžívala, hrozně mě bavilo vymýšlet nové recepty (mrkněte, co jíme na Instagram nebo na Facebook stránku Prcku, najez se sám!). Ekzém se zlepšil! Hurá, funguje to! Ale jen na chvíli. Emoce lítaly kolem dál. A já jsem se cítila jako oběť.

Ale pak se zase začal ekzém objevovat.

Hrozně ho to svědilo. Měl tu krásnou jemnou dětskou kůžičku pokrytou rudými fleky, suchými strupy a krvavými škrábanci. Nemohla jsem se na to dívat. Co to je? Proč zrovna on? Proč zrovna já? Jak z toho ven?

Popadlo mě totální zklamaní a bezmoc. Zase. Mám pocit, že už jsem vyzkoušela všechno a nic nefunguje. Nemám to pod kontrolou!

To nám vůbec neprospívalo. Všechny ty negace a omezení, které se nám díky tomu motaly kolem jídla, nám to jídlo vlastně znechucovaly. Bylo těžké si to uvědomit a přijmout to. Bez toho jsem ale nemohla začít na ozdravení sebe zevnitř a syna zvenčí.

Jídlo není lék.

Uvědomila jsem si, že jídlo není lék. Díky dobrému jídlu se můžeme cítit líp, zdravěji. Ale jídlo nás nevyléčí. Může nám pomoci potlačit příznaky nějaké nemoci nebo si od ní ulevit.

Správná volba potravin je ale jen malý střípek toho, jak opravdu správně jíst. To, že je ještě důležitější JAK, než CO jíme, jsem si uvědomila až mnohem později.

Uzdravit může jedině odstranění příčiny nemoci. 

Pak teprve přišlo to pravé probuzení.

Pátrala jsem po všech možných informacích o ekzému, alergiích a i jiných nemocech. Začala jsem studovat, kde se dalo. Nevěřila jsem tomu, že můj syn je alergický na potraviny, protože můj muž a tchán jsou alergici (pyl, prach apod.). Nedávalo mi to smysl. Ta příčina musí být přece někde jinde.

Pediatři mě odbyli s tím, že to tak prostě je a tlačili mě do pravidelných odběrů, abychom věděli, jak se alergie vyvíjejí, očkování podle očkovacího plánu a dalších pro mě neuvěřitelně nevhodných procedur pro jakékoliv dítě, natož pro alergika.

A dost!

Přestala jsem to s doktory řešit. Už jsem se neobjednala u žádného ze specialistů. A bez doktorů jsem šla dál po stopách alergie a ekzému. Bez zbytečného tlaku a nasazování brouků do hlavy, jak mu můžu ublížit, když mu ty kortikoidy nedám, jsem si začala konečně věřit. Já vím, co je pro moje dítě nejlepší a já o tom rozhodnu.

Došlo mi, že nic se neděje náhodou. Řešila jsem dál, jaký vliv na zdraví má jídlo. Co nám říkají potraviny, na které byl syn alergický. A jak moje i synovo zdraví ovlivňuji já svými myšlenkami, pocity, očekáváními a taky zažitými vzorci z minulosti.

Je alergický na mě!

Příčina synových alergií byla u mě v hlavě. Syn byl alergický na mě. Na mé negativní emoce, strachy, úzkosti a na můj vztek skrytý hluboko uvnitř. Vadilo mu, že nejdu za tím, co chci. Že jsem zapomněla, že existuji. A že mě to trápí a nechci to vidět.

A všechno to, co jsem si držela v sobě pěkně schované a nechtěla jsem nikomu odhalit, mi syn ukazoval jako neschopnost strávit některé potraviny a taky to bylo vidět na jeho kůži.

Když jsem ekzém a alergie řešila jídlem, dostavilo se zklidnění příznaků. Když jsem si začala čistit hlavu, mít ráda sama sebe, vypouštět svoje emoce ven (negativní i pozitivní), překonávat svoje strachy, mít svoje myšlenky pod kontrolou a dělat to, co chci já, alergie a ekzém zmizeli. ZÁZRAK?! NE.

Našla jsem sama sebe a teprve pak jsem se stala tou nejlepší mámou pro své dítě. Já, opravdová, upřímná a svá. Konečně vím, kdo jsem a co chci.

Naše děti jsou zdravé.

Teď už vím, že naše děti jsou zdravé. Většinou nám neumí říct vše tak, jak by chtěly, a tak nám to ukážou na svém těle nebo svým chováním. Někdy tu svou temnou stránku pocítíme i na našem vlastním těle, někdy jen v mysli. A i to je skvělé. Když už o tom vím, může to vymazat nadobro a být šťastná.

A je to i vidět

Když bylo synovi 2 roky a 2 měsíce, potkala jsem se s kamarádkou, kterou jsem necelé 2 roky neviděla. Bylo to milé setkání. Na konci mi řekla: „U tebe jsem fakt nečekala, že budeš mít dítě. Byla jsi vždycky taková pragmatická a odmítavá k dětem. Ze všech kamarádek s dětmi ses ty nejvíc změnila.“

Dřív by mě to možná urazilo, protože mi vlastně řekla, že jsem byla dřív chladná a nedostupná. Ale mě to udělalo radost. Jen já nemám pocit, že jsem se změnila. Odhodila jsem všechny slupky a masky. Teď jsem to konečně já.

Tak to jsem já a můj příběh

Nejsem expert na výživu ani kuchař. I když někdy se až sama divím, co všechno už o správném stravování vím, když si o něm s někým povídám. Nasála jsem opravdu velké množství informací, které souvisí se stravováním, s jídlem pro prcky, kteří jedí samy a vše, co s tím souvisí.

Jídlo už není můj strašák, ale vášeň. Ráda si ji užívám, ale ráda si od ní i odpočinu. Už nejsem na sebe ani lidi kolem tak přísná, našla jsem svůj blažený balanc, ve kterém mi je dobře.

Jídlo už neřeším, jídlo si vychutnávám, stejně jako život, den za dnem.

Všechno, co jsem se při naší cestě naučila, už teď vlastně nepotřebuji. Můj prcek už jí zdatně sám, už není alergický a může jíst vše, na co má chuť. Strachy jsou pryč a je nám krásně. Ale zabralo mi to spoustu úsilí a času všechny potřebné informace v ten správný čas zjistit.

A vím, že tam někde je někdo, kdo je určitě právě teď potřebuje. A proto jsem se rozhodla, že si je nenechám jen pro sebe a začnu postupně sdílet to množství informací, zážitků a AHA momentů, které mi pomohly dostat se tam, kde jsem teď.

Přijměte mé pozvání na cestu, která tady nekončí, ale začíná.

ŽIJU svůj život tak, JAK ho CHCI žít JÁ. Konečně.

Zajímá vás to? Sledujte mě na mém blogu, na Facebooku na stránce Prcku, najez se sám! nebo na Instagramu jako gabriela_hebka

Gabriela Hebká

Miluju vaření a vím, jak to udělat, aby se rodič najedl vždy a dítě se časem přidalo a pak mu chutnalo  (už od 6. měsíce). Nechci si to nechat pro sebe, a proto jsem napsala eBook PŘÍKRMY jinak, který shrnuje vše, co je třeba vědět ke startu s příkrmy metodou BLW. 

Dneska je můj oblíbený den (to platí každý den). 🙂