Jmenuji se Gabriela a jsem závislá

Jsem závislá. Totálně. Mám svazující nekonečnou touhu po droze. Pořád. Neumím ji odolat, musím ji mít pořád u sebe a nechci od ní ani na krok. Miluju ji. I když někdy bych od ní nejradši i utekla, protože mě pohlcuje. To mě ale napadne jen když jsem hodně unavená a vyčerpaná, ale nikdy bych to neudělala. Zároveň s ní zažívám pocity a zážitky, o kterých se mi ani nezdálo.

Moje droga je moje dítě.

Ve chvíli, když jsem poprvé uviděla to malé miminko, ani jsem netušila, jak mi změní život. Trošku fialové. Mělo hlavičku, na které nedržela čepička první den, ani další rok. I když jsem o něm 9 měsíců věděla a taky hodně brzo, intenzivně a dost často o sobě dávalo vědět kopáním do žeber a všech orgánů, nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Když jsem ho poprvé viděla, přišlo mi to jako zázrak.

Dejte mi moje dítě!

Zázrak stvoření. Porod, kterého jsem se tak bála a jo, bolelo to, se proměnil ve vteřině v zázrak. První, co mě napadá je, že chci, aby mi ho položili na prsa. Strhávám ze sebe podprsenku (včetně tvarovačů bradavek, které mi z těch mých vpáčených udělali bradavky schopné ke kojení), i to divné nemocniční pyžamo. A říkám: „Dejte mi ho! Dejte mi ho!“ A oni mi ho nechtějí dát!

Zírám na něj, jak jde z ruky do ruky a nechápu. Nechtějí mi ho dát! Nemůžu vstát a vzít si ho. Jsem ještě zapasovaná v tom postroji, a tak vůbec na to nějak nemám sílu. A tak se po něm natahuji a opakuji, ať mi ho dají. A oni mi ho prostě nedají! Mám pocit, že jsem bezmocná, ale vždyť jsme se dohodli na bondingu. Nevím, co mám dělat.

Při opravdu precizní a něžné práci doktora, který právě pečuje o placentu nespouštím oči z toho mého prcka. Jak si ho tam předávají a přeměřují. Pak ho položí na takový tácek pod infrazářič nebo co to je. Ale ono je jedno, co to je nebo jak se to jmenuje. Prostě to dítě leží tak daleko od mámy, že na něho nedosáhne. To není správně. Nevím, co mám dělat.

Jakmile se začne sál vyprazdňovat, dostávám instrukce, že teď s ním můžu s manželem hodinu být a pak nás převezou na pokoj. Poslední instrukce je, že ho nesmím v žádném případě z toho zatracenýho tácku sundat. Cože?!?! Nechápu, můžu se na něj jen dívat. Nemůžu vstát z postele, ani mě to vlastně nenapadlo. Jsem ráda, že ležím.

Chci ho mít u sebe.

Chci si ho pochovat, ale mám to zakázané. Proč je poslouchám? Proč je můj manžel poslouchá? Proč si ho prostě nevezmeme k sobě? Vždyť je to naše dítě, ne jejich.

Jsme poslušní jako ovce, a tak si toho prcka jen fotíme a prohlížíme. Zpětně se mi z toho chce plakat. Tenkrát mi to vlastně asi ani všechno nedocházelo.

Další instrukce zní: „Běžte se osprchovat“. Ve sprše vidím najednou jen bílo před očima a pomalu se sunu k zemi. Ještěže tam je manžel. A v tu chvíli si říkám, že je asi dobře, že mi ho vzali, protože bych to nezvládla. Taková blbost!

Převoz na pokoj

Vůbec nejsem schopná všechny události, které se dějí kolem, vnímat. Jediné, co chci, aby moje miminko zůstalo u mě. Ale to se neděje, posílám manžela za ním, ale on nejde. Je mi s toho úzko. Nevím, co mám dělat.Přijíždí si pro mě místní borec s lehátkem, aby mě převezl na pokoj. Ta cesta je jak z hororu. Veze mne chodbami a prostory, kde mi není příjemně. A jak je asi tomu prckovi? Samotnému bez mámy v takovém prostředí? A tatínka posílají domů.

Na pokoji mě nechávají čekat. Dlouho. Hodně dlouho. Asi po 2 hodinách píšu manželovi zprávu: „Už přijeď, pořád mi ho nedali, musíme ho jít hledat!“ Manželovi to přišlo vtipný, mně ne. Přivezli mi ho za 3 hodiny! Slovy tři hodiny! Proč? „Vydržte maminko, holky si skočily ještě na oběd.“ A úplně nejhorší na tom je, že celou dobu leží jen o dva pokoje dál. Kde je ten bonding? Co si asi takové miminko myslí a co cítí, když stráví první hodinu svého života na tácku pod žárovkou a další 3 v pokoji plném jiných miminek, které jsou na tom úplně stejně.

První krok k mé závislosti

A to byl první krok k mé závislosti. Samozřejmě to nedělám vědomě, nerozhodla jsem se, že na něm budu závislá. Ale mé podvědomí má jasno. Mám pocit, že mu to musím vynahradit. Že ty 4 hodiny bez maminky se musí nějak napravit. Mám pocit, že jsem neudělala dost. Mám pocit, že jsem měla něco udělat. Ale neudělala. Proč jsem víc nezabojovala? Proč jsem… Nevím, prostě jsem to neudělala. Ono běhat hned po porodu po porodnici a hledat dítě asi není úplně dobrý nápad. Nebo je?

Mám i období, kdy to vyčítám manželovi. Proč on s ním nešel? Vždyť jsem mu to říkala, když ho odváželi. A on nešel. Asi mu to bylo blbý. Když se to takhle dělá, tak je to necháme tak dělat. Ach jo.

Já, jen já

K čemu to vede? Nedám ho z ruky. Chci být pořád s ním. Nikdo se o něj nedovede postarat tak dobře jako já. I když často taky vůbec netuším, co a jak, pořád to chci mít vše pod kontrolou.

Nepotřebuji hlídání, nepotřebuji pomoc s úklidem. Všechno přece zvládnu sama! Je to moje dítě. Chci to zvládnout sama. Chci tu být pro něho. Přece si můžu odpočinout i s ním. A tak jsem 24 hodin denně s mým prckem a jsem jako v sedmém nebi. Miluju ho k zbláznění, udělám pro něj všechno na světě. Klidně i zapomenu na to, že taky existuju, že taky potřebuju čůrat nebo spát. Já už to nepotřebuju, dokážu potlačit všechny základní potřeby, protože já to zvládnu a on mě potřebuje. Přece!

Díky tomu chce syn být v podstatě pořád se mnou. A já s ním. Necítím se dobře, když je s někým jiným. Jsem jako na trní. Vždycky když zapláče v cizí náruči rve mi to srdce a nejradši bych jim ho hned zase vytrhla. A možná proto chce být radši u mě. Protože když je u mě, maminka je v klidu. Asi mi chce pomoct.

Utužování závislosti

Týden po porodu začínáme praktikovat BKM (bezplenkovou komunikační metodu). Což v praxi znamená, že dítě plenu má, ale dává znamení nebo rodič vytuší, že chce čůrat a kakat a v tu chvíli ho rodič podrží nad nočníkem a je to hotovo. Fungovalo to podle mě dobře. Bylo to náročné? Ano. Hlavně v noci. Jediná já přesně vím, kdy a jaký signál co znamená a tím pádem musím být pořád s ním. To je jasné. Závislost utužena, jedeme dál.

Zoubky! Cože, už?

Ve třech měsících se Felixovi začínají klubat zuby. Na to tedy rozhodně nejsem připravená. Dost ho to bolí. Trpí a já s ním. Opět jsem věřím, že jedině já ho mohu utišit. Někdy to zkouší tatínek, ale zabírá vždy jen má náruč, uvázání do šátku nebo prso. Zase se mi potvrzuje, že musím být stále s ním.

Zásadně zdravě

Další velký krok v životě malého mimika je ochutnávání prvního jídla. Pro mě je opravdu důležité, aby jedl zdravě a rád. Bojím se, že mu ostatní dají k jídlo něco, co já si nepřeji. Musím vysvětlovat, co chci a nechci, aby jedl a přijde mi to vyčerpávající. Zvlášť, když reakce okolí jsou rozpačité a nechápající. Takže opět mám pocit, že to musím držet já.

Rok a půl vynahrazuji první 4 hodiny po porodu

Proč, protože to tak cítím, musím to tak dělat. A hlavně o tom nikomu neříkám. Nemůžu. Cítím, že jsem mu po porodu ublížila a trestám za to sama sebe. Také tím, že se odevzdávám svému dítěti. Úplně celá. Moje JÁ se někde ztratilo.

Komu to prospívá. Nikomu ze zúčastněných. Dítě je bytost, která stejně jako maminka, potřebuje být samostatná, naplňovat své potřeby, ale také být svobodná. Nemusíme být 24 hodin denně na sebe napojení jak duševně, tak fyzicky. Můžeme být spolu a i tak být každý sám za sebe. A to mi v tom všem nějak uniká. Vím o tom, ale přes ten pocit viny a kritizování sama sebe, jak jsem neschopná, nevidím, co vlastně dělám. Nevidím, že sobě i Felixovi beru svobodu. Je svoboda opak závislosti?

Díky, Felixi!

Když je mu kolem roku a půl, konečně jsem se probouzím. A že mi to trvalo. Felix mi tak silně ukazoval mou závislost, že ji zrcadlil, jako jeho závislost na mě. Stávalo se mi, že to komentuje mé okolí a mne se to vždy dotkne: „Jaký je mamánek.“ a „On je fixovaný na maminku.“ Ale on závislý není. Chce být stále se mnou, neustále se chce kojit a tulit. Většinou každé 2 hodiny, někdy každou půlhodinu. Tak moc, až mi to někdy je nepříjemné. Jak mi to může být nepříjemné!? Vždyť ho miluju!

Všímám si, že si říkám „Ach jo, už zase mlíčko?“, když chce nakojit a to mě překvapuje a zároveň víří další nepříjemné pocity. Vždyť jsem ho chtěla nechat, ať se nají sám i odpojí sám od mateřského mléka.

Jak mi to může být nepříjemné? Ale ono je toho tolik, že nám to brání žít, hrát si, užívat si společný čas. Celý den se točí převážně kolem kojení. Proč se to děje? Proč to pořád dělá? Bylo to tak silné, že už se to nedá dál ignorovat. Někdy mě to dokonce rozčiluje. A toho pak lituji a obviňuji sama sebe. A v jedné z těch slabých chvilek mi to dochází.

Závislá jsem já! 

Prostě jsem v tom až po uši. Závislá jsem já. Už to vím! Hurá a nastal čas začít získávat zpět prostor pro sebe a pro naplňování svých potřeb. Začínám jsem tím, že jdu na záchod, ve chvíli, kdy se mi začíná chtít, ne až se to nedá vydržet. Když mi je teplo, ihned si vysvlékám svetr. Když mám chuť dělat něco jiného než dítě, tak to dělám. Pokud se to nelíbí jemu, zkoušíme se dohodnout. Někdy to jde jakoby samo, až se nestačím divit, jindy je to těžké. Přece jen je zvyklý, že on má mou 100% a já se teď chci věnovat i sobě. Ale jde to.

Žiju. Můžu si i vyjet na kole bez něj bez pocitu viny nebo obav, jestli bude o syna dobře postaráno. Můžu jít na večeři s kamarádkou. Můžu cokoliv jen chci. Můžeme dělat cokoliv společně a užít si to a stejně tak můžeme dělat věci každý sám a užít si to.

Jsem svobodná a on taky. Je to neuvěřitelná úleva. Lehkost, když nemusím vše držet silou vůle. Můžu nechat život plynout. Věřit, že je vše v pořádku, tak jak má být. Svoboda.

Nechala jsem vstoupit závislost do svého života a vzala jsem si svobodu. Jsem ráda, že jsem si ji uměla vzít zpět a darovat ji znovu synovi. Patří nám oběma, každému ta jeho. A protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, tak si ty hranice našich svobod každý den oťukáváme a testujeme. 

"Vím, jak správně jíst. Jídlo neřeším, jídlo si vychutnávám. Věřím tomu, že vztah k jídlu si dítě tvoří už od chvíle, kdy začíná ochutnávat opravdové jídlo. Nechávám své dítě, ať se nají samo už od 6. měsíce. Nedělím jídlo na "pro dospělé" a "pro děti". Jídlo je jídlo. Já vařím jedno jídlo, nají se všichni. Každý, jak umí. Žiju život tak, jak chci. Mám ráda cestování, vaření a vychutnávání nejen jídla, ale i života. Každý den. Napsala jsem e-book Prcku najez se sám!, díky kterému bude jídlo s prckem zábava, a také e-book "Můj BLW jídelníček aneb první kroky k opravdovému jídlu metodou BLW pro děti od 6. měsíce" >>, který krok za krokem seznamuje se zaváděním příkrmů tak, jak jsem to dělala já sama. To vše v duchu: rodič se nají vždy, dítě se časem přidá." Více o Gabriele najdete tady. >>
Komentáře
  1. Bětka napsal:

    Ty brďo, to je silný článek. A potřebný. A pravdivý. Úplně jsem se v něm našla, i když bych to nedokázala tak pojmenovat. Díky

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů