Jmenuji se Gabriela a jsem závislá

Jsem závislá. Totálně. Mám svazující nekonečnou touhu po droze. Pořád. Neumím ji odolat, musím ji mít pořád u sebe a nechci od ní ani na krok. Miluju ji. I když bych od ní někdy nejraději i utekla, protože mě pohlcuje. To mě ale napadne, jen když jsem hodně unavená a vyčerpaná, ale nikdy bych to neudělala. Zároveň s ní zažívám pocity a zážitky, o kterých se mi ani nezdálo.

Moje droga je moje dítě.

Ve chvíli, když jsem poprvé uviděla to malé miminko, ani jsem netušila, jak mi změní život. Trošku fialové. Mělo hlavičku, na které nedržela čepička první den, ani další rok. I když jsem o něm 9 měsíců věděla a přestože hodně brzo, intenzivně a dost často o sobě dávalo vědět kopáním do žeber a všech orgánů, nemohla jsem uvěřit, že je to pravda. Když jsem ho poprvé viděla, přišlo mi jako zázrak.

Dejte mi moje dítě!

Zázrak stvoření. Porod, kterého jsem se tak bála a jo, bolelo to, se proměnil ve vteřině v zázrak. První, co mě napadá je, že chci, aby mi ho položili na prsa. Strhávám ze sebe podprsenku (včetně tvarovačů bradavek, které mi z těch mých vpáčených udělali bradavky schopné ke kojení), i to divné nemocniční pyžamo. A říkám: „Dejte mi ho! Dejte mi ho!“ Ale oni mi ho nechtějí dát!

Zírám na něj, jak jde z ruky do ruky, a nechápu. Nechtějí mi ho dát! Nemůžu vstát a vzít si ho. Jsem ještě zapasovaná v tom postroji, a vůbec na to nějak nemám sílu. A tak se po něm natahuji a opakuji, ať mi ho dají. Ale oni mi ho prostě nedají! Jsem bezmocná. Ale vždyť jsme se dohodli na bondingu… Nevím, co mám dělat.

Při opravdu precizní a něžné práci doktora, který právě pečuje o placentu, nespouštím oči z toho mého prcka. Jak si ho tam předávají a přeměřují. Pak ho položí na takový tácek pod infrazářič nebo co to je. Ale je jedno, co to je nebo jak se to jmenuje. Prostě to dítě leží tak daleko od mámy, že na něho nedosáhne. To není správné. Nevím, co mám dělat.

Jakmile se začne sál vyprazdňovat, říkají nám, že teď s ním můžeme hodinu být a pak nás převezou na pokoj (každého zvlášť). Poslední instrukce je, že ho nesmím v žádném případě z toho zatracenýho tácku sundat. Cože?!?! Nechápu, můžu se na něj jen dívat. Nemůžu vstát z postele, ani mě to vlastně nenapadlo. Jsem ráda, že ležím.

Chci ho mít u sebe.

Chci si ho pochovat, ale mám to zakázané. Proč je poslouchám? Proč je můj manžel poslouchá? Proč si ho prostě nevezmeme k sobě? Vždyť je to naše dítě, ne jejich.

Jsme poslušní jako ovce, a tak si toho prcka jen fotíme a prohlížíme.

„Zpětně se mi z toho chce plakat. Tenkrát mi to vlastně asi ani všechno nedocházelo.“

Další instrukce zní: „Běžte se osprchovat“. Tak jdu. Ve sprše vidím najednou jen bílo před očima a pomalu se sunu k zemi. Ještěže tam je manžel. A v tu chvíli si říkám, že je asi dobře, že mi ho vzali, protože bych to nezvládla.

„Taková blbost! Jasně, že bych to zvládla.“

Převoz na pokoj

Vůbec nejsem schopná všechny události, které se dějí kolem, vnímat. Jediné, co chci, aby moje miminko zůstalo u mě. Ale to se neděje, posílám manžela za ním, ale on nejde. Je mi s toho úzko. Nevím, co mám dělat. Přijíždí si pro mě místní borec s lehátkem, aby mě převezl na pokoj. Ta cesta je jak z hororu. Veze mne chodbami a prostory, kde mi není příjemně. A jak je asi tomu prckovi? Samotnému bez mámy v takovém prostředí? A tatínka posílají domů.

Na pokoji mě nechávají čekat. Dlouho. Hodně dlouho. Asi po 2 hodinách píšu manželovi zprávu:

„Už přijeď, pořád mi ho nedali, musíme ho jít hledat!“

Manželovi to přišlo vtipný, mně ne. Přivezli mi ho za 3 hodiny! Slovy tři hodiny! Proč? „Vydržte, maminko, holky si skočily ještě na oběd.“ A úplně nejhorší na tom je, že celou dobu leží jen o dva pokoje dál. Kde je ten bonding? Co si asi takové miminko myslí a co cítí, když stráví první hodinu svého života na tácku pod žárovkou a další tři v pokoji plném jiných miminek, které jsou na tom úplně stejně.

První krok k mé závislosti

A to byl první krok k mé závislosti. Samozřejmě to nedělám vědomě, nerozhodla jsem se, že na něm budu závislá. Ale mé podvědomí má jasno. Mám pocit, že mu to musím vynahradit. Že ty čtyři hodiny bez maminky se musí nějak napravit. Mám ale pocit, že jsem neudělala dost. Mám pocit, že jsem měla něco udělat. Ale neudělala. Proč jsem víc nezabojovala? Proč jsem… Nevím, prostě jsem to neudělala. Ono běhat hned po porodu po porodnici a hledat dítě asi není úplně dobrý nápad. Nebo je?

Mám i období, kdy to vyčítám manželovi. Proč on s ním nešel? Vždyť jsem mu říkala, když naše miminko odváželi. A on nešel. Asi mu to bylo blbý. Když se to takhle dělá, tak je to necháme tak dělat. Ach jo.

Já, jen já

K čemu to vede? Nedám ho z ruky. Chci být pořád s ním. Nikdo se o něj nedovede postarat tak dobře jako já. I když často taky vůbec netuším, co a jak, pořád to chci mít vše pod kontrolou.

Nepotřebuji hlídání, nepotřebuji pomoc s úklidem. Všechno přece zvládnu sama! Je to moje dítě. Chci to zvládnout sama. Chci tu být pro něho. Přece si můžu odpočinout i s ním. Díky tomu chce syn být v podstatě pořád se mnou. A já s ním. Necítím se dobře, když je s někým jiným. Jsem jako na trní. Vždycky, když zapláče v cizí náruči rve mi to srdce a nejradši bych jim ho hned zase vytrhla. A možná proto chce být radši u mě. Protože když je u mě, maminka je v klidu. Asi mi chce pomoct.

A tak jsem 24 hodin denně s mým prckem a jsem jako v sedmém nebi. Miluju ho k zbláznění, udělám pro něj všechno na světě. Klidně i zapomenu na to, že taky existuju, že taky potřebuju čůrat nebo spát. Já už to nepotřebuju, dokážu potlačit všechny svoje základní potřeby, protože já to zvládnu a on mě potřebuje. Přece!

Opravdu si to užívám. Všem říkám, jak jsem spokojená a vezu se na hormonální vlně několik měsíců. Nikdy jsem nebyla šťastnější. A dělám všechno pro to, aby bylo šťastné i moje miminko.

Utužování závislosti

Týden po porodu začínáme praktikovat BKM (bezplenková komunikační metoda). Což v praxi znamená, že dítě plenu má, ale dává znamení nebo rodič vytuší, že chce čůrat a kakat a v tu chvíli ho podrží nad nočníkem (nebo malou miskou, která jako nočník slouží) a je to hotovo. Fungovalo to podle mě dobře. Bylo to náročné? Ano. Hlavně v noci. Jediná já přesně vím, kdy a jaký signál co znamená a tím pádem musím být pořád s ním. To je jasné. Závislost utužena, jedeme dál.

Zoubky! Cože, už?

Ve třech měsících se Felixovi začínají klubat zuby. Na to tedy rozhodně nejsem připravená. Dost ho to bolí. Trpí a já s ním. Opět věřím, že jsem to  jedině já, kdo ho může utišit. Někdy to zkouší tatínek, ale zabírá vždy jen má náruč, uvázání do šátku nebo prso. Zase se mi potvrzuje, že musím být stále s ním.

Zásadně zdravě

Další velký krok v životě malého mimika je ochutnávání prvního jídla. Je pro mě opravdu důležité, aby jedlo zdravě a rádo. Bojím se, že mu ostatní dají k jídlu něco, co já si nepřeji. Musím vysvětlovat, co chci a nechci, aby jedl, a přijde mi to vyčerpávající. Zvlášť, když reakce okolí jsou rozpačité a nechápající. Takže opět mám pocit, že to musím držet já. Potřebuji to mít pod kontrolou a začínám cítit, že je toho na mě moc.

Ta obrovská zodpovědnost za zdraví mého miminka, ať už jde o jídlo nebo jakoukoliv jinou oblast… Valí se na mě tolik informací, které jsou většinou černobílé. Já se musím rozhodnout. Černá nebo bílá? Ale já nevím! Nějak se mi to nezdá, že by neexistovala nějaká šedá varianta. Je tu někdo, kdo mi poradí? Pátrám a objevuji a hledám svoji cestu mateřstvím. Je to náročné a mám pocit, že jsem na to sama. Ale já to dám!

Rok a půl vynahrazuji první 4 hodiny po porodu

Proč? Protože to tak cítím. Musím to tak dělat. A hlavně o tom nikomu neříkám. Nemůžu. Cítím, že jsem svému dítěti po porodu ublížila a trestám za to sama sebe. Také tím, že se svému synovi plně odevzdávám. Úplně celá. Moje JÁ se někde ztratilo.

Komu to prospívá? Nikomu ze zúčastněných. Dítě je bytost, která stejně jako maminka, potřebuje být samostatná, naplňovat své potřeby, ale také být svobodná. Nemusíme být 24 hodin denně na sebe napojení jak duševně, tak fyzicky. Ano, přirozeně napojeni jsme a můžeme z toho těžit a užívat si to. Jen v mém případě to bylo spíše zneužito, mám pocit. Můžeme být spolu a i tak být každý sám za sebe. A to mi v tom všem nějak uniká. Vím o tom, ale přes ten pocit viny a kritizování sama sebe, jak jsem neschopná, nevidím, co vlastně dělám. Nevidím, že sobě i Felixovi beru svobodu. Je svoboda opak závislosti?

Díky, Felixi!

Když je Felixovi kolem roku a půl, konečně se probouzím. A že mi to trvalo! Felix mi tak silně ukazuje mou závislost, že ji zrcadlí, jako jeho závislost na mě. Stává se mi, že to komentuje mé okolí a mne se to vždy dotkne: „jaký je mamánek.“ a „on je hodně fixovaný na maminku.“ Ale on závislý není. Chce být stále se mnou, neustále se chce kojit a tulit. Většinou každé dvě hodiny, někdy každou půlhodinu. Tak moc, až mi to někdy je nepříjemné.  Jak mi to může být nepříjemné!? Vždyť ho miluju! Ale já chci dělat i jiné věci. Třeba jen umýt nádobí.

Všímám si, že si říkám: „Ach jo, už zase mlíčko?“, když chce nakojit a to mě překvapuje a zároveň víří další nepříjemné pocity. Vždyť jsem ho chtěla nechat, ať se nají sám i odpojí sám od mateřského mléka.

Jak mi to může být nepříjemné? Ale ono je toho tolik a tak často, že nám to brání žít, hrát si, užívat si společný čas. Celý den se točí převážně kolem kojení. Nechce být s nikým jiným, než se mnou. Proč se to děje? Proč to pořád dělá? Nemůže mít přece pořád hlad. Je to tak silné, že už se to nedá dál ignorovat. Někdy mě to dokonce rozčiluje. A toho pak lituji a obviňuji sama sebe. A v jedné z těch slabých chvilek mi to dochází.

Závislá jsem já! 

Prostě jsem v tom až po uši. Závislá jsem já. Už to vím! Je to opravdu zvláštní pocit, vidět opět jasně, co viděli všichni ostatní, jen já ne. Takové AHA, které projede celým tělem a žene mě dál, dělat věci jinak. Chci to jinak. Hurá a nastal čas začít získávat zpět prostor pro sebe a pro naplňování svých potřeb.

Začínám tím, že jdu na záchod, ve chvíli, kdy se mi začíná chtít, ne až se to nedá vydržet. Když mi je teplo, ihned si vysvlékám svetr. Když mám chuť dělat něco jiného než dítě, tak to dělám. Pokud se to nelíbí jemu, zkoušíme se dohodnout. Někdy to jde jakoby samo, že se nestačím divit, jindy je to těžké. Přece jen je zvyklý, že on má mou 100% a já se teď chci věnovat i sobě. Ale jde to. Toto přeučovací období, kdy se snažím opět objevit sama sebe trvá přibližně 5 měsíců. Neřekla bych, že bojujeme. Spíš se snažíme hledat zbořené hranice každého z nás a ujasňujeme si naše místo.

Je krásné pozorovat, jak se to dá „opravit“, ale někdy to hodně bolí. Provází nás slzy, dětské i ty moje. Pomáhají nám spláchnout vše, co nebylo tak, jak jsme chtěli. Čistíme se od minulosti, připravujeme si lepší budoucnost (to zní teda hrozně strojeně, ale toto byla moje velká motivace). Už se nechci obětovat, nechci být závislá ani oběť. Chci si život užívat, tady a teď. Chci se smát, proplouvat každým dnem, usínat s blaženým úsměvem na rtech a děkovat za krásné okamžiky, které jsme společně mohli prožít.

A velmi brzy se mi to plní. Stálo to za to. Už jsem zase tady! JÁ!

Žiju.

Můžu si i vyjet na kole bez Felixe bez pocitu viny nebo obav, jestli bude o syna dobře postaráno. Můžu jít na večeři s kamarádkou. Můžu, cokoliv jen chci. Můžeme dělat cokoliv společně a užít si to a stejně tak můžeme dělat věci každý sám a užít si to.

Jsem svobodná a on taky. Je to neuvěřitelná úleva. Lehkost, když nemusím vše držet silou vůle. Můžu nechat život plynout. Věřit, že je vše v pořádku, tak jak má být. Svoboda.

Nechala jsem vstoupit závislost do svého života a vzala jsem si svobodu. Jsem ráda, že jsem si ji uměla vzít zpět a darovat ji znovu synovi. Patří nám oběma, každému ta jeho. A protože svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, tak si ty hranice našich svobod každý den oťukáváme a testujeme. 

Jak to máte vy?

PS: Je fajn mít s kým sdílet. Popovídat si o tom, co mě na mateřství překvapuje. Co si myslím, že nezvládám. Inspirovat se příběhy ostatních. A posílat dál ten svůj. Třeba ho najde právě někdo, komu se bude hodit.

"Dala jsem synovi svobodu (nejen) v jídle a do života nám vstoupila čistá radost. Ukazuji maminkám, že to jde i jinak, než "se to dělá". Podporuji je na jejich cestě ke zdravému jídlu, zdraví celé rodiny a každodennímu štěstí. Chcete si přečíst celý můj příběh? Zjistila jsem o jídle pro děti opravdu mnoho a nechci si to nechat jen pro sebe. Mám pro vás ZDARMA eBook "PŘÍKRMY jinak", který vás provede prvními týdny zavádění jídla krok za krokem. Když chcete vědět jak jídlo pro prcka připravit a mít v kapse obrovské množství receptů pro sebe i pro děťátko, mohly by vás zajímat eBooky "Prcku, najez se sám". Raději se potkáváte osobně, pak se sejdeme na jednom z mých kurzů.
Komentáře
  1. Bětka napsal:

    Ty brďo, to je silný článek. A potřebný. A pravdivý. Úplně jsem se v něm našla, i když bych to nedokázala tak pojmenovat. Díky

  2. Jana napsal:

    Už jsem psala komentář ráno, ale asi zapadl. Zajímavý článek. Přemýšlím o tom, jestli něco dělám špatně. Začátek bez bondingu a mým traumatem z toho jsme měly velmi podobný, tedy spíš ještě o hodně horší. Teď je dceři 20 měsíců, krásně mluví, jsme parťačky a já nechci propásnout žádnou větu. Jsme stále spolu. Je nám v tom myslím dobře, ale okolí občas zahlásí něco o mé závislosti nebo o opičí lásce. Už to, že pořád kojím, někdy i venku, a že se zajímám o její názor a domlouváme se, aby bylo dobře oběma. No a že nechodím ven bez ní. Za sukně se mě nedrží, ráda komunikuje se všemi. Tak snad to bude cajk… uvidíme. Snad nejsem nějak zaslepená.

    • Gabriela Hebká napsal:

      Rozhodně nic neděláte špatně. Když je vám v tom dobře, tak je to paráda. To, co píšete, zní skvěle! My jsme se synem taky stále spolu. Ještě pořád. Nám bylo vždy spolu dobře, miluju svého syna a ráda jsem s ním. Chodíme všude spolu a mě to tak vyhovuje. Byla jsem s ním ráda, i když jsem byla „závislá“, jen někde uvnitř mě byla taková nezdravá závislost. Něco mě dráždilo (ne stále, jen někdy). A díky tomu, že jsem si to vyřešila, tak mi tom našem vztahu je mnohem líp. A věřím tomu, že i synovi, který je sebevědomější, samostatnější a odvážnější. Jako lusknutím prstu. A tak můžeme trávit dny volněji a svobodněji. To znamená, že jsme sice spolu, ale já vařím a on bagruje na zahradě. Dřív jsme dělali spolu vše (chodili na záchod, nehnul se ode mě na krok atd.), což nemusí být nutně špatně. Je to i vývoj, kterým dítě prochází a já si myslím, že je správné, že je dítě s maminkou. Krásné na tom je, že nám děti ukazují a vytahují naše hluboko zaryté a potlačené emoce a vzorce, které si díky nim můžeme vyřešit, abychom si užívali každý den naplno. A to jsem se tím článkem snažila říct. 🙂 Není to příběh o mém utrpení, je to příběh obyčejné maminky, která se uvnitř cítila divně (jako spousta jiných žen, které o tom nemluví nebo neví, co se v nich děje), přišla na to v čem to vězí a našla si svoji cestu ven. Příběh s dobrým koncem. Je to v pořádku, jakkoliv to máte. Důležité je, že se v tom cítíte dobře. Ať se vám daří. Gabi

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů