Dopřejme dětem hezké momenty i při jídle aneb moje 3 odstrašující vzpomínky

Z dětství si toho moc nepamatuji. I přesto vím, že jsem měla šťastné dětství. Jsem za to vděčná rodičům i babičkám. Přesto mám pár záblesků, které nejsou příjemné. Vyplavaly, když jsem začala řešit, jak nakrmím své dítě. A i díky tomu jsem si uvědomila, jak to dělat nechci.

1. Jsem plná, nemám hlad

Pamatuji si ten pocit, jak mám plnou pusu nějakého jídla. Možná mi i chutná, ale jsem už úplně plná. Už nemůžu. Mám pocit, že už se do mě nic nevejde. Navaluje se mi při představě, že budu muset polknout všechno, co mám v puse. Obrací se mi žaludek, když vidím, kolik toho je ještě na talíři. Převaluji jídlo v puse.

A pak se ozve: „Až to dojíš, tak…“. Ale já to nechci dojíst! „Moc jsi toho dneska ještě nesnědla, tak toto sněz.“ Ale já nemám hlad. Nechci. Nechci!

Už nevím, kdo mi to říkal. „Nechci vidět, že něco zůstane na talíři!“ Myslím, že spíš to byly babičky. „Tak já se tady s tím vařím a ty to nechceš?“ Vím, že jsem to slýchala, jen už nevím přesně od koho. Že by ve školce? Mysleli to určitě dobře. Dítě musí přece jíst. No ne?

2. Musíš se najíst přesto (právě proto), že je ti špatně

Byla jsem nemocná. Bylo mi hrozně. Už nevím, co jsem měla tenkrát za nemoc, ale byla jsem hrozně zesláblá, malátná, chtělo se mi spát. Bylo mi špatně.

Vidím se, jak sedím v jídelně u stolu a před sebou mám štrúdl. Sladká jídla a buchty, to bylo vždycky moje. Moje maminka asi chtěla dostat aspoň trošku jídla do toho bezvládného tělíčka, proto mi nabídla něco sladkého. Ale já jsem to jíst nechtěla. Nemohla jsem se na to ani podívat.

Maminka na tom trvala a tak jsem to do sebe hooodně pomalu a s velkou nechutí do sebe nasoukala. Myslím, že jsem to pak vyzvracela. Už nevím, co bylo pak. Ale tento odporný zážitek mi zůstal dodnes. Mamince jsem to už odpustila. Myslela to dobře.

3. Pití až po jídle

Tento zážitek si pamatuji naprosto přesně. Jídelna ve školce. Stůl plný vyrovnaných skleniček s čajem. Mám hroznou žízeň, ale nesmím se napít. Pije se přece až po jídle!

Konečně dojídám a jdu ke stolu s pitím. Hasím žízeň první skleničkou. Potřebuji se napít ještě víc, ale nemůžu, jedna prý stačí. Nechápu, ale poslechnu. Mám divné pocity. Hrozně se chci napít, bojím se říct si o další skleničku. Mám žízeň. Už si to nechávám pro sebe.

Opakem dobra není zlo, ale „dobře míněno“

Všechny 3 zážitky ukazují, jak si dospělí často myslí, že ví líp, co ten druhý (dítě) potřebuje. Ale nevěděli, co potřebuji. Nedali mi důvěru ani prostor se vyjádřit.

Mysleli to dobře, chtěli mi pomoct, ale vlastně způsobili naprostý opak. A zanechali nepříjemnou stopu až do dospělosti. To, že si tyto věci pamatuji až dodnes, mě trochu děsí. Vždyť to je taková banalita, že jo? Tyto vzpomínky jsou pro mě odstrašujícím příkladem toho, jak nechci, aby se cítilo moje dítě při jídle.

Jde to i jinak.

"Dala jsem synovi svobodu (nejen) v jídle a do života nám vstoupila čistá radost. Ukazuji maminkám, že to jde i jinak, než "se to dělá". Podporuji je na jejich cestě ke zdravému jídlu, zdraví celé rodiny a každodennímu štěstí. Chcete si přečíst celý můj příběh? Zjistila jsem o jídle pro děti opravdu mnoho a nechci si to nechat jen pro sebe. Mám pro vás ZDARMA eBook "PŘÍKRMY jinak", který vás provede prvními týdny zavádění jídla krok za krokem. Když chcete vědět jak jídlo pro prcka připravit a mít v kapse obrovské množství receptů pro sebe i pro děťátko, mohly by vás zajímat eBooky "Prcku, najez se sám". Raději se potkáváte osobně, pak se sejdeme na jednom z mých kurzů.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů